.: CROOZER 737 :.

Hned jak jsem ho převezl domů jsem si ho vyfotil všech třech variantách  Kočárek, jogger a připojený za kolo. Taky jsem fotil vybalování z krabice což se mi osvědčilo při skládání do přepravního vaku.

Škoda, že tou dobou vládla venku paní zima. Venku okolo nuly a v ulicích břečka a všude sůl. Musel jsem vydržet alespoň do prvních dní, kdy se trochu oteplilo, spláchla se sůl z chodníků a bylo sucho. Nelenil jsem a na nečisto jsem si zkoušel doma  sborku a rozborku, změny variant, upevnění sedačky a v neposlední řadě uložení do přepravního vaku. Musím říct, že jsem se dost vyvztekal s upevněním oje, kdy se upevnění k rámu Croozeru stávalo bojem muže proti vozíku, protože milimetr sem – milimetr tam, žádná míra. Zase co bychom chtěli za 10 tis. …. Po mnoha pokusech se mechanizmus ochodil a taky jsem získal grif. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

Když konečně nastalo jen trochu příznivé počasí, vyrazil jsem s prázdným Croozrem a brázdil naše sídliště za poměrně dost silného zájmu všech spoluobčanů. Moje veskrze kladné dojmy z první jízdy pokazilo pouze zjištění, že  vozík nemůžeme posílat po schodech (jako se dá klasický dětský kočárek), protože to nedovoluje jeho světlá výška. Je třeba ho bafnout do náruče a pěkně snést. To si s živým obsahem poněkud nedovedu představit. Zvlášť když je schodiště užší. Výprava na ježdění se tím trochu protáhne. Inu co dělat.

Druhé zklamání přišlo když jsme si domluvili zkušebního jezdce – dvouletou Sofinku. Všichni jsme se těšili prošli startovací procedurou – schody a jedem….. Houby! Princezna se sekla a za celé odpoledne do vozíku ani nenakoukla. Nepomohly prosby, finty, odměny, hubování - nic. Byl by to smutný příběh, kdyby byl vozík určen pro caparta, kterého to ale vůbec neinteresuje. Doporučuji si vozík před koupí nejdřív zapůjčit a pak ukáže-li se že je to zábava pro tatínka (maminku) i prcka teprve případně kupovat.

Protože chceme jezdit ještě v raném věku Tonky pořídili jsme si do vozíku sedačku pro úplná miminka. Je k ní sice návod avšak škoda, že nepatří k vozíku Croozer 737. Je zcela nepoužitelný takže závisí na šikovnosti a vynalézavosti každého z nás jak sedačku upevnit. Možností je mnoho, ideální je podle mě fixovat sedačku tak, aby byla nejen pevně uchycena do všech směrů, ale taky aby se dala lehce vyndat. Je-li sedačka uvnitř, nedá se vozík složit. Takže při kombinovaném výletu auto -  kolo by sice festovně zašmodrchaná sedačka na parkovišti mohla taťkovi pěkně zavařit.

Vozík jsem vybavil dodatečně blikačkou dozadu – je tam na ní poutko. A také blikačkou s bílým světlem na rukojeť. Další doplněk byla rohožka. To po neúspěšném odpolední se ukázalo, že dno přestože (možná právě proto) jsme toho moc nenajezdili a spíš bojovali o nastoupení do vozíku byla podlaha dost špinavá. Rohožka podlahu ochrání proti špíny z bot i od rozlitého pitíčka a drobků z rohlíku.

Přepravní vak je bezva. Jen škoda, že vlastně nejméně místa zabere vozík v té poloze, že kolečka jsou naložena na palubě oj taktéž. Po výletě v přírodě to chce buď kola schovat extra do igelitu (jiného obalu) a nebo se vzdát výhody úspory prostoru a kola dávat spolu s vozíkem volně. To zvolí asi majitelé větších aut. K vaku mám ještě jednu drobnou výtku. Přepravní to on je to ano, ale tak poponést z domu do auta. Uši pro chycení jsou totiž našité tak, aby se nosil na výšku. Možná jsem špatně to pochopil. V každém případě nést vozík víc jak pár metrů za pomocí uší jsou galeje i když vozík není moc těžký.

To jsou předstartovní zkušenosti. Vypadá to dost kriticky, skutečnost je taková, že jsem spokojený, vozík se mi libí a myslím, že mi to vydrží i v době jeho plného vyžívání.

Na konci prázdnin se konečně našla dobrá duše, která byla ochotná mi zapůjčit odpovídající ratolest pro zkušební jízdu. Svojí konstelací se jednalo o spíše horní hranici rozměrů a hmotnosti. Sedačka šla tedy ven z vozíku. Podstoupili jsme schodové martyrium  a byli venku. Ukázalo se, že když je nás víc, je to do při dobré organizaci docela hračka. (Průvod činil: 4 dospělé osoby, zkušební ratolest, dvě minina v kočárku, Crozer, kolo) Počasí přálo. Sluníčko, teplíčko.

Nejprve několik fotografií a pak bez dlouhého váhání do toho. Dojmy velice kladné. V podstatě téměř s maximálním zatížením s podhuštěnými pneumatikami a jízdní vlastnosti jsou vynikající. Je potřeba dát pozor na škubání celé soupravy při šlapání - je nutné  se rozjíždět plynule. Rovněž plynule brzdit a počítat s delší brzdnou dráhou. Zas o tolik ne. Důležitější je mít zvolený správný, čili že lehčí převodový stupeň, než obvykle. Přeci jen má člověk za sebou nějakých 14 kg vozíku + x kilo dítěte.

Dá se jet i rychle. Je to makačka, ale dá se. Dá se jet i do kopce i terénem. Zkoušeli jsme jet po trávě, cestou - necestou. Všude projedete. Pozor na vysoké obrubníky. Tady nízká světlá výška nedovoluje moc velké ambice. Musí se zastavit a pěkně pomaloučku. Trochu mi vadí, že nevidím co se ve vozíku děje. To je stejné jako ze sedačkou. Chtělo by to nějaké zpětné zrcátko pro klid duše .....

Byli jsme nadšení jak já, tak zkušební ratolest i ostatní. Už se těším až pojede Tonka.

Díky pane Dudek!

Ve dvou to šlo ven z baráku skvěle i po schodech. Bylo to trošku dlouhé - pro něco jsem se vracel - aha, pro kolo. No a Toninka začala mírně pofňukávat. Oj ke kolu se připojuje dobře a rychle jet. Jen ať neřve. To by byl konec. Snad se jí to bude líbit.

Po pár prvních nesmělých metrech se rozjíždím rychleji. Přichází první obrubník. Raději sesedám. Zvládli jsme to skvěle. Dítě ovšem protestuje. Sedám rychle na kolo a rozjíždím to rychleji. To se Tonce líbí - děti nemají pud sebezáchovy. Přestává si stěžovat a usíná. Celou zkušební jízdu prospala.

Jezdili jsme jen okolo našeho baráku. Sem tam. Zájem byl veliký, jako vždy. Souprava dobře ovladatelná, nerovnosti překonávány s přirozenou opatrností. Jako prvotatínkovi mi to nedalo a stále  jsem se musel otáčet. Chtělo by to zrcátko. Viděl jsem (když jsem ho nepotřeboval) takové malé - šikovné, které nepřekáží na řidítkách. Míle jsem to taky půjčil. Byla nadšená.

Jedna zkušenost tu ještě je. Chce to drobka do vozíku zavřít. Přestože bylo sucho a jezdili jsme po asfaltu, bylo ve vozíku na náš vkus dost svinstva. Kdyby měla Tonka zuby vypadala by jako ten cyklista co má v zubech mušky...... takže protože milostivá spala nevíme jestli to náhodou nebude problém. Věřím, že nebude.

Celková doba jízdy: cca 43 minut; maximálku jsem vyvinul 23,6 km/h (předpokládám, že Míla jela pomaleji) a najeli jsme 6,85 Km. Jezdili jsme opatrně. Kdo by taky stál o nějaký ten karambol ve třech měsících.

Tonka vše sledovala se zájmem. Potěšena, že se něco děje. Nastala další fáze - aplikace síťky a slídičky. Bez problému. O.K.  - tedy jedem. Vymanévroval jsem do parku a předal řízení Míle. Vozík jede hladce. Dalo by se říct, že je to nová dimenze bruslení. Celá souprava - náklad a vozík - něco váží  a tak je možné se ho přidržovat a v zatáčkách využívat odstředivou sílu. Zatáčky se dají brát buď po všech třech nebo je možné si přední kolo nadzvednout. S "dvoukolákem" se můžete otočit třeba na místě. Nedoporučuji ve velké rychlosti! Vlastně jo, nákladu se většinou prudké zatáčky budou líbit, ale chce to cvik a trénink.

Problém je u mírného kopce. I když souprava jen klouže pozná se okamžitě i mírné stoupání. Prudké (krátké) jsem zkoušel taky. Opět chce to mít už něco odbrusleno a silné nohy. Zastavit se uprostřed a nevědět co se sebou není dobrá situace pro "náklad", který většinou netuší o  co jde a ani pro "motor", který v tom lepším případě, když to dobře dopadne, spadne a vozík udrží. Z kopce je zase nutné si uvědomit ty kila navíc. Pro frajery co jezdí bez brzdičky budiž řečeno, že za vozíkem není pranic místo na nějaké brzdící kreace. Až bude pozdě, nezbude než celý Croozer poslat alespoň mimo dosah nebezpečí. My co máme brzdičky, budiž pro nás řečeno, že stačí jen počítat s delší brzdnou drahou. Chce to tedy víc tlačit do paty a pak už jen počítat s větší spotřebou brzdící gumy. Kdo jezdí s rozmyslem nepotřebuje často brzdit ...... sponzoruje BESIP.

Tonka si po většinu jízdy něco spokojeně broukala a pozorovala cvrkot a doslova se radovala ze zrychlení, zatáček a blbinkek, které vyjížďku zpestřovaly. Asi po 45 minutách jsme zamířili domů. V nejlepším přestat. Vše se obešlo v pohodě. Jen jednou na nás cosi hulákal nějaký starší pán jedoucí okolo na kole. Asi chtěl místo na chodníku, které bychom mu rádi uvolnili, kdybychom věděli, že vůbec jede. Neměl trubka zvonek a tak si to musel odnadávat. ... buran.

Asi bych opravdu tak jako u verze za kolo, doporučoval si všechno co vás napadne vyzkoušet na nečisto a pak svým nově nabytým schopnostem svěřit svoji nebo i cizí ratolest. Určitě se to vyplatí.

A ještě jedna na závěr. I když bylo vlastně "čisto" a uklizeno po zimě, žádný štěrk, písek, žádné bláto, musel jsem večer provádět lehkou čistící proceduru . Takže pokud chcete Croozer ještě používat doma v bytě je dobré si rozmysle jaké jsou venku podmínky pro provoz. Pokud bude po dešti nebo si vyberete cestu - polňačku, je potřeba počítat i z časem na čistění. Vozík je nízký a dá se říct, že špína je zažraná. Croozer je určený pro  jízdu venku a ne po bytě ....

(podržením ukazatele myši na fotce se objeví komentář)

2091,8 Km a 2555,1 Km, to jsou počáteční stavy našich tachometrů pro letošek. Ano je to smutné, teprve 2. dubna jsme vyjeli poprvé. Celému „výletu“ předcházela roční prohlídka kol – dofoukl jsem pneumatiky a to i na Croozeru. Zde bylo třeba také přednastavit popruhy na sedačce, neboť nám Antonie jaksi vyrostla. Musíme si připomenout, jde o Antonii přesto, že jí říkáme Toničko, Tonko, Toníno, Prde, Fritz  někdy i jinak. Práci s popruhy jsem přenechal Míle. Ženy jsou trpělivější a já nechtěl klít.

Původní plán zněl: stihnout čelo PIM pelotonu na nábřeží u otočky. Čekali jsme až si Tonička  zdřímne ve svou obvyklou hodinu. Marně. Rozhodl jsem tedy vyrazit. Připravená kola jsem trochu projel, po té roční prohlídce, jestli je vše v pořádku.Holky se mezitím věnovaly jídlu koupelně a tak. Logistika odjezdu byla poněkud složitější, ale máme dobrou teoretickou průpravu a tak to šlo hladce. Pořadí: Já+Croozer, moje kolo, Tonička, pak dlouho – dlouho nic a pak Míla se svým kolem.

Plni očekávání jsme zamířili k Vltavě. Sluníčko, leč chladno. Na chodníku i okolo metra mírný provoz. U stánku s pivem si pár bezdomáčů promnulo oči co to jako viděli a zítra asi začnou pít až v devět. Tonička byla před usnutím a tak jsem jel pijánko. Budili jsme náležitý obdiv nebo úžas či překvapení.  Všechny reakce byly příznivé. Lidem se to líbilo a nebudu předstírat, že nám taky. Základem úspěchu je jistojistě kladný vztah Toničky. Byl čas spaní a tak spokojeně usnula. Cestu jsem zvolil  „klasickou“ k Vltavě z Jižňáku po cyklostezce skrz Krčský les a dál po stezce až do Bránické ulice. Pak jsme se propletli mezi domy a najeli na trasu po nábřeží. Bohužel bylo pozdě a tak Tonička stále spíc nemohla vidět, že vlastně už skoro nikdo neběží. Jen nějaké bláznivé Američanky co si u toho povídali a pak jeden asi stoletý pán. Pak už jen sanitka, sběrný autobus a pohřebák…..

Půlka nábřeží byla pro auta zavřená. Využili jsme toho a vydali se směrem k Vyšehradu. Jen kousek. Tonička se po hodince spánku probudila. V dobré náladě a trochu překvapená. Přesto, že byl malý provoz docela to tam smrdělo sutana.  Zavelel jsem k zrychlenému přesunu zpět do parku k vodě. Podél vody vede oblíbená cyklo a bruslo stezka. Bylo narváno. S Croozerem a mým zvonkem jsme měli cestu vždy volnou. Zajeli jsme na lavičku a dali Tonce sváču – přesnídávka a pitíčko.(to jí nechutnalo a tak nepila) Chvíli jsme pobyli, dělali jsme jakoby nic, ale přitom jsme se radovali, že se Toničce výlet líbí. Vykukovala na okolo projíždějící cyklisty či bruslaře a na některé pány pěší dělala dokonce oči. Dobrá náladička vydržela i na cestě zpět. Jen asi 2x se z útrob vozíku ozývalo nespokojené mrmlání to když se Tonce svezla čepice přes oči a nic neviděla. Lehká pomoc. Protože jsme si v té euforii nevzali my rodiče nic k jídlu, zajeli jsme na zpáteční cestě do naší oblíbené „Na zelené louce“. Párek, pivo alko, nealko. Tonka opět svítila. Zcela živě komunikovala s několika jedinci a jevila zájem o dění okolo. Zájem byl oboustranný o Toničku i o vozík.

V pohodě se nechala nalodit. Čekal nás – hlavně mě – nejtěžší úsek cesty. Asi 1,5 km dokopec. No jsem tady, žiju – píšu. Byl to záhul. Nevzdal jsem to a následky si ponesu zítra. Počasí bylo stále ukázkové, sluníčko, teplíčko. Bohužel se přidal svěží větřík. Jak jinak foukal proti nám. Takže když jsem vyjel ten kopec, musel jsem  se domů probít ještě tím protivětrem. Přijeli jsme před dům a byli doma.  Doma jsem jen pil vodu a ležel na zemi a díval se na toho našeho ďábla jak pracuje. Velice důležitě honila po pokoji PET láhev a zkoumala naběračku na rýži. Luxus ležení jsem si mohl dovolit až po zaparkování ořů a balkon a ošetření Croozera. V našem případě to znamená umýt pneumatiky, abychom mohli jezdit taky ještě doma.

Měli jsme s sebou dva cyklokompjůtry pracující každý v jiném režimu, a tak udávám kde to má smysl, naměřené hodnoty 2x. Nejdřív z mého Cateye MITY2 – měří celkovou dobu jízdy a z ní se pak dopočítávají další údaje, a pak Mílin Cateye TOMO XC. Ten měří pouze čistý čas jízdy.

** Takže naměřené hodnoty jsou  **

Doba jízdy 3:42 hod / 1:35 hod (víc jsme stáli, než jeli)

Průměrná rychlost:7,3 km/h  /  12,4 km/h

Ujetá vzdálenost: 27,39 km  / 19,91 km

–        což je nesmysl – musí být někde chyba. Jeli jsme spolu, takový rozdíl musí být způsoben chybou v měření. Kolik jsme tedy ujeli? To bych taky rád věděl!!!

–        Vzal jsem si na pomoc celkové počítadlo a vše se vyjasnilo. Tedy jen částečně, protože tomu furt (tedy stále) nerozumím. Míla měla před výjezdem na racháči 2555,1 Km; po dojezdu 2582,1 Km. A to je světe div se 27 Km! Kde se vzalo těch 19???

Maximální rychlost: 38,5 km/h  /  39 km/h

-          to sedí, jel jsem opatrně

Takže máme za sebou letošních šťastných 27 Km. Snad nám to vydrží ….

Stále si nemůžeme zvyknout na tu popularitu. Za poslední dny jsme absolvovali dva kratší výlety, vlastně jen projížďky. Po celou dobu jsme se těšili zájmu lidí od dětí až po starce. Mladší generace používá právě to „to je hustý!“, starší spíše klasické „jé, to je hezký, podívej se mámo ….“ Atd. atd. Ohlasy veškeré kladné.

Co je důležitější, Tonka je nadšená! V Croozeru se jí líbí; buď usne nebo všechno sleduje se zájmem a něco si brebentí.

Minulý týden jsme ve čtvrtek absolvovali trasu – Pražáci znají – do Milíčovského lesa, pak do Petrovic (jediný úsek po silnici) a na Hostivařskou přehradu a domů. Celkem 15,5 Km za 1:20 hodiny. Právě na tom jediném silničním úseku jsme udělali rychlostní rekord. 36,5 KM/h !! To je přesně o 11 km víc, než je povoleno (doporučeno) s Croozerem jezdit. Silnice na české poměry s dobrým povrchem, auta nikde, rovný úsek. Bez rizika. Rychlost jsem zkoušel ještě jednou, na polňačce a to byla Tonička zádumčivá a trochu si i kníkla. Asi jsem to přehnal. U přehrady je lesopark chodí a jezdí tam dost lidí, ale s trochou obezřetnosti se dá vše zvládnout. Vřele doporučuji zvonek. Nemusím se nikoho doprošovat. Prostě cinknu – dostatečně včas – a lidi uhnou.

Logistiku, sborku a rozborku máme nacvičenou takže celkově musím říct podařená záležitost, dávkovaná tak akorát. Pravda nová zkušenost s Crozerem je ta, že pokud se jede po prašných cestách, dostává se sajrajt od zadního kola do vozíku a to i přes to, že je utěsněn slídou. K mytí pneumatik po návratu se přidalo otření celé konstrukce a úklid vnitřku vozíku.

Když Tonička usne je vhodné fixovat hlavu a to nejlépe pokud máme k dispozici límeček z auto sedačky. Jinak se spící ratolest zkroutí a těžká hlava se ocitne v nezdravé poloze. Další zkušeností je moje přehodnocení nákupu zpětného zrcátka. To jako abych viděl dozadu na Toničku. Ano je to zcela zbytečné, protože skrz slídu není dovnitř vidět.

Druhou vyjížďku jsme měli s cílem  pálení čarodějnic. Pro změnu v Kunratickém lese byla avízovaná show u srubu Gizela. Líbilo se mi, že se konečně někdo praštil do hlavy a ze sice udržované, ale nejasnému účelu sloužící boudy udělal docela pěkné místo v lesoparku, určené k zábavě pro děti i pro dospělé z nedalekého sídliště. Bohužel, lidí je moc. Když jsme dorazili na místo odradila nás fronta na pivo a buřta. Ten se podával syrový a každý ho si musel upéct sám. Rodiče ve frontě a dětičky v maškarách jako čarodějnice lítajíc okolo. Hezké, ale pro nás moc lidí. Okružnou jsme se přesunuli do naší oblíbené „Na tý louce zelený“. Tam to bylo s národem bohužel stejné. Celý stál frontu na pochutiny. Tonce se srocení davu líbí – zatím nemá ty životní zkušenosti – a atmošku vylepšovala country kapela. Měli jsme žízeň a tak jsem se vrhnul bojovat do fronty. Při té příležitosti se ukázalo, že tam mají mehehe nějací politici. Kdybych jen věděl co to bylo za stranu. Byli hustý – chci říci tlustý! Asi 15 minut čekačka na pivo a nepivo (pro Mílu). I přes dobrou atmošku se to Toničce už nelíbilo a tak jsme konzumovali asi polovinu toho času (moje první pivo na ex) co jsem stál tu frontu a rychle domů. „Oblíbený“ dokopec, skrz sídliště a už jsme doma.

k fotkám zde >>

Ráno se Tonička obvykle budí brzo. Dalo by se říci za kuropění. Zrovna tuhle neděli spala jako zabitá ještě v 8 hodin. Pak se přeci jen probrala a docela jsme se stačili i vypravit na náš první společný ročník PIMu. Start inzerován na 9:50 na Václaváku. Proč ne. 42 km je pro nás moc a tak jsme zvolili něco lehčího. 4 kilometry na bruslích  s Croozerem.

Start z Václavského náměstí znamenal vyrazit 40 minut předem. Na Václaváku se už davy hrnuly dolů k Můstku. Odtud se řinul hluk tradičních brazilských rytmů a uječeného moderátora. Panoval tradiční zmatek. Všechny běhy startovaly z jednoho místa v jednu dobu. Naprostá neorganizace nás nechávala v klidu, protože jsme zvyklí. Navíc v našem okolí stálo mnoho inlajnistů-bruslařů a rodinek s dětmi a to i ratolestmy v kočárku. Žádný spěch.

Moderátor odpočítal start a pak děsně ječel“ pomalu, brzděte, brzděte“. V jeho hlase se v jednu chvíli objevila až panika. Když jsme se krůček po krůčku, metr po metru dobelhali až k prostoru startu, pochopil jsem. Dav lidí původně o šíři jedné poloviny Václaváku se musel asi 30 metrů po startu vměstnat do 4 metry široké uličky. Takže dospělí, děti, kočárky, mladí staří, bruslaři tam po sobě skotačili jako v dopravní špičce pražské MHD.  Pak se to uvolnilo a dalo se vyrazit.

Nejdříve kus po kostkách na pěší zóně. Jet se nadalo byl to spíš pochoďák. Pak strašný rámus, to byla nějaká metalová kapela. Asi se nám snažili něco sdělit, ale krz ten hluk jsem neslyšel co. Národní třída je bez aut a tramvají docela široká, takže pohoda. Na křižovatce na nábřeží jsou dlažební kostky, ale pak už zase asfalt a to až k Rudolfínu. Ze startovního pole se stal dlouhý had u Rudolfína již většinou jdoucích účastníků. Místa dost a tak to stále šlo.

Nejhorším úsekem co se týče povrchu je nábřeží. Jsou tam dlažební kostky. To opravdu není na kolečkové brusle. Uprostřed nábřežního úseku byla občerstvovačka, kterou jsme vzali za vděk neb počasí se překonávalo. Dlažebky skončili až v Revoluční, pohodový úsek proběhl i na Náměstí republiky, kde se odbočilo do Celetné. Tady se ukázalo, že Celetná původně sloužila úplně jiným účelům, než je pořádání maratónů. Asi 50 metrů před cílen nastala totální zácpa a opět jsme stáli. Čekalo se na medajle. (…. koupila si paní Croozer?)

Medajle jsme dostali všichni tři. Kdo z nás měl v 11 měsících svoji první medajli? V prostoru Staroměstského náměstí bylo docela živo. Tonku to už nebavilo což se nedivím, protože v davu koukala z Croozeru rovnou na lýtka lidí. A to není nic moc. Takže zpět do bot a odsun do postraních ulic. Zde přesnídávka, pitíčko a odpočinek. Byli jsme s Mílou jako bychom měli v nohách 40 a ne 4 km. Ne tak Tonka. V dobrém rozmaru jevila zájem o všechno kolem a posléze projevila nespokojenosti nad statickou scénou.

Zakoupený koláč s pudinkem jsme si tedy dali až na Václaváku kudy jsme se vraceli zpět na metro obtěžkáni medajlemi z cenného kovu. Startovní čísla uschovám, protože v září při poslední akci letošního PIMu se bude losovat o „hodnotné“ ceny.

Na závěr mi dovolte vyjádřit zklamání z médií. Den po té jsem hledal kde že nás to vyblejskli a v jakých že novinách to figurujeme na první straně. Nejen, že jsem nenašel nás – tým Dokola.cz – tak nikde nebylo nic Maratonském  víkendu v rámci PIMu. Je to škoda, protože hodně lidí zvedlo svoje zadky a šlo se třeba jen projít do Prahy a to místy, kde to v normální všední den nejde pro totální zácpu tvořenou nekonečným proudem smrdících aut. Kdy se nám poštěstí se jen tak projet, proběhnout či jen projít po Národní nebo po nábřeží bez toho abychom se báli, že nás někdo srazí, přejede či ušlape? Takové aktivity by se, stejně jako cyklistika, mely podporovat a propagovat. Bohužel je to mediálně nezajímavé ……

Jo, gratulujeme Toničce k první medajli.