.: Portugalsko :.

Čas startu stanovený na 11 dopolední, byl příznivý. Vyprovodit nás přišly holky Průšovi a matka Krejčíková a Láďa. Ta se také postarala o dovoz našich věcí na místo za což jí patří nehynoucí dík.. Naložení bagáže, kol, úvodní foto a už jsme frčeli. První desinfekce (nějaké brendy) vždy osazenstvo autobusu ochromí. Nevím proč. Zdraví je důležité. Seděli jsme v 8. řadě a Tomáš za námi. Jeho spolucestující se jmenoval Petr.

Nastala představovačka vedoucích. Zoja vedoucí, Laďa a Vašek cyklovedoucí, kuchař Karel – jeho postava ne nepodobná kouli zaručovala chutnou stravu a řidiči Tomáš a …. pardon jméno druhého šoféra jsem už zapomněl. V Plzni byla ještě jedna nabírací zastávka pro další 4 cestovatele – říkalo se jim pak Plzeňáci i když pravděpodobně z Plzně vůbec nebyli.

Nastala hranice. Příjemných 45 min. při čekání na naše pasy jsme trávili lelkováním. Času dost, čekalo nás ještě 40 hodin v autobuse. Apropos autobus Karosa LC 956 v bílé byla téměř nová s klimatizací barem, videem, ABS, EDS a telmou (to je retardér, ne servírka) a poskytovala kvalitní komfort. Pouze jediná kaňka na kráse, že jediné sedadlo, které nešlo polohovat (asi bylo trochu zarezlé) bylo to Míli. Na druhou stranu ani těch 10 cm stejně nestačilo k tomu aby se člověk v noci alespoň trochu pohodlně vyspal.

V Německu to šlo, chvílemi to vypadalo, že stojíme. To se okolo přehnalo Porshe či jiný vůz rychlostí blížící se dvoustovce. Pak jsme najednou stáli všichni. Hodinu a půl. Jednomu  řidiči náklaďáku se ve spánku zdálo, že je dřevorubec a jel se podívat do lesa. Bohužel u toho zablokoval celou dálnici. Ztratil tenisky a pravděpodobně i život.

Pak už se mě neptejte. Nějaká ta zastávka na higošku, tma, monotónní zvuk jedoucího autobusu a pak najednou ráno a to už byla Francie.

8.6. 2003

Protože pro řidiče autobusu platí v celém světě přísná pravidla, že po 24 hodinách jízdy musí mít 8 hodin přestávku, byla tato naplánovaná ve městě Carcassonne [čti karkasóne]. V Německu jsme se hodně zdrželi tou zácpou a pak zřejmě ještě někde v noci, protože do města jsme přijeli poměrně na těsno v časovém limitu pro řidiče. Vylodili jsme se – kola a věci na celý den - neb do autobusu nikdo po dobu 8 hodin nesmí a trochu zblblí po 24 hodinách jízdy v autobuse vyrazili ku hradu.

Hrad jsme obdivovali jen zvenčí. Chtěli jsme se trochu protáhnout. Vždyť jsme pouze v polovině naší dlouhé cesty do Portugalska. Myslím, že nemusíme litovat. Okolí Carcassonne je velmi malebné a cyklisticky přívětivé.

Trasu jsme absolvovali s cyklovedoucím Vaškem a myslím, že jedinou společnou. Vedla z města po silnici D104 prakticky po rovině až do St. Hilarie [čti jak umíš]. Tam byla zastávka na prohlídku místního kláštera – měl zavřeno. Občerstvili jsme se vodou, sušenkami a pokračovali po silnici D110. Ta je zajímavá tím, že byla zničená v roce 2002 záplavami a je nově opravená z fondů EU. Ta krása! Trasa měla dvě varianty. Tu dlouhou jsme si nechali na jindy, protože čas do odjezdu se krátil. Tak jsme společně s „Plzeňáky“ (těm to nikdo neodpáře) propustili skupinu závodních šílenců, kteří si střihli poctivých 90 Km. My poměrně piánko [čti pijánko] pokračovali na místo zvané Abb. De Reiunette [čti jak umíš], kde se měly nacházet jakési zříceniny. Bohužel byl tam jen hotel a opravený kostel. Po odpočinku (bylo to na kopci) jsme se vrátili na hlavní a hned zakufrovali, když se mi nějak nezdálo, že máme odbočit na prašnou cestu, doleva do prudkého kopce. Jeli jsme rovně, ale po 2 Km jsme to otočili a jeli tou polňačkou. Dobře jsme udělali. Zdolali jsme kopec, pak se vydali po hřebeni aby se cesta stočila vlevo a dlouhým krásným sjezdem, kde se občas vyskytl nějaký ten rygol jsme se dostali na asfaltku, kde to bylo doleva do vesnice Vilieflooure [čti jak umíš] a dál po D60 na D104 a zpět do Carcassonne. Do města jsme vjeli trochu jinudy a protože bylo dost času na prohlídku středu města. Docela to šlo. Pak jen k autobusu na parkoviště, opláchnutí u kohoutku na WC, nalodění a sbohem Carcassonne. Vyrazili jsme na Portugalsko. Cyklokompjůtr se nám ten den zastavil na kulaté číslici 60 Km.

9.6.2003

Noc na palubě autobusu nebyla opět nic moc. Ráno jsem mžoural do mlhy, která se válela po naprosto nezáživné krajině. Vlastně Polabí je hezký kraj. Ještě dopoledne jsme proťali španělsko-portugalskou hranici. Krajina se mávnutím kouzelného proutku změnila z nevzhledné a vylidněné na téměř malebnou a plnou lidských obydlí.

Ještě nás čekala zastávka ve městě Cahves [čti čavéz]. Tam jsme otestovali evropské chování řidičů na prvním přechodu pro chodce, který byl po ruce. Zrovna jsme se netrefili, protože jel právě nějaká horká hlava. Málem nám přejel paty, s kvílením brzd zastavil, vylétl z auta a jal se mlátit místního staršího domorodce, který mu pravděpodobně zabral poslední volné místo na parkování. Z dalších věcí, které stály za zmínku byly k vidění řeka s kamennou lávkou, pěkný římský most a celkově velmi hezké centrum tohoto městečka. Vše absolvováno pěšky.

Posledních asi 100 Km jsme jeli už jen po velmi kroutících se silnicích a nakonec autobus zastavil, kdesi v horách u campu Peneda Geress [čti peněda geréš]. Všichni bili rádi, že to máme za sebou. Trochu mi pokazilo náladu, že autobus nesměl – nemohl zajet dovnitř campu. Museli jsme tedy všechny svoje věci odnosit na místo táboření (cca 150 m z kopce). A také znamenalo jít 150 m do kopce na místo k autobusu, kde se konala naše první adventurní večeře.

Tam Míla vyrobila drobný společenský trapásek, když – nevědomky jak jinak – předběhla frontu 40 hladových krků a vrhla se na právě rozdávané nádobí a následně jídlo. Nikdo se nezmohl ani na slovo. Všichni koukali jako opaření. Jídlo , které připravil kuchař Karel bylo chutné a bylo ho dost.

Později večer – myslím ve 21 – byla svolána seznamovací schůze. Bohužel se hrála společenská hra, kterou jsem nazval Zoja, Richard, Věra a jejímiž pravidly vás nebudu zatěžovat. Dost jsme s Tomášem propadli. Šli jsme raději spát. Následující den nás čekala první portugalská etapa.

10.6.2003

Tedy den výplaty – tedy alespoň v naší firmě. Vstávalo se radostně i snídaně byla chutná. Karel perlil. Snídaně v 8 odjezd v 9. Jeli jsme v celku samostatně. Kdo tam pojedete, tak prosím vás z kempu doprava. Bylo chladno a zataženo, takže jsme byli jako doma – chci říci jako na Korsice. Cesta vedla po rovině podél přehrady a vlastně vedla po staré římské cestě. Její přítomnost naznačovalo pár obroušených šutrů. Pak se začala zvedat do sedýlka, kde byla vlastně už bývala celnice na bývalé hranici mezi Portugalskem a Španělskem. Hm, hezké. Začalo velice drobně pršet. Propukli jsme v téměř hysterický smích zadesinfikovali a oblékli si pláštěnky. Kus cesty zpět po stejné trase a pak dokopec s vyhlídkou na další přehradu. V horách jich mají Portugalci plno. Některé slouží jako zásobárna vody, jiné k rekreačním účelům. Mraky se vypršely a začalo svítit slunce. Užili jsme si velice dlouhý sjezd k přehradě kterou jsme předtím uzřeli z vyhlídky. Po chvilce odpočinku jsme pokračovali tentokrát do kopce směrem do campu. Přepadla mě totiž náhlá potřeba. Camp se objevil asi po 15 Km. Zatímco jsem si ulevoval Míla s Tomášem nelenili a zakoupili víno na odpolední piknik u přehrady. Tam jsme také vzápětí vyrazili.

Hráz přehrady působila opravdu monumentálně. Bylo tam spousta lidí, rybářů (všude byli cedule zákaz rybolovu) i jen tak  piknikujících se občanů. Portugalci rádi piknik. Jeho podoba je dost specifická. Jedou autem kam až se dá a dost možná ještě dál a otevřou kufr u auta vyndají spousty jídla a pití pustí naplno rádio a piknikují. Až to všechno snědí a vypijou, nasednou a jedou domů.

My jsme si vybrali místo s výhledem na hráz a otevřeli láhev růžového Vinho verde [čti viňo verde] a užívali si slunečních paprsků. Když jsme se vrátili do campu, tachometr ukazoval ujetých 54 Km.

K večeři bylo uzené z knedlíky a zelím Všichni si to pochvalovali.

11.6.2003

Po odporném balení stanů a věcí jsme jako jedni z mála z campu vyrazili kolmo. Užili jsme si cca 15 Km sjezdu k nám již známé přehradě a pak 7 Km ostrého výjezdu. Pak jsme pokračovali velice pěknou zvlněnou krajinou do místa srazu – města Guimaraes [čti gujmáreš], kde čekal autobus. Trasa byla pěkná avšak orientačně dost náročná. Itinerář a mapa si zásadně odporovaly a muselo se tedy jet podle citu. Všichni to však zvládli proto se mohlo asi v 5 odjet směr Porto. Ještě k městu Guimaraes [čti gujmáreš]. To bylo opět velice malebné se spoustou starobylých domů s tzv. azulejoš. To jsou prostě kachličky. V Portugalsku je zvykem domy obkládat kachličkami tak jako u nás koupelny. Jako všude ve světě některé obklady jsou vkusné jiné méně. U nás to k vidění není.

Do Porta jsme dorazili okolo 19. hodiny Camp se nacházel v bývalém parku asi od nějakého zámku. Důležité bylo, že byl v docházkové vzdálenosti od centra města. To jsme měli možnost poznat až  na druhý den.

K večeři bylo rizoto – nemusím psát, že excelentní.

Ujeli jsme 76 Km na kole v celkem slušném horku. Po mracích z předešlého dne nebylo ani památky.

12.6.2003

Vedro bylo už ráno. K snídani jakási neidentifikovatelná pomazánka. Svoje kola jsme zanechali v campu a autobusem se vydali k centru, kde jsme měli uzřít to co dělá Porto Portem – sklepy s vínem. Bohužel z vcelku příjemné okružní jízdy městem se stal dvouhodinový maratón. Sklepy s portským jsme sice měli na dohled, jenže k nim jaksi nevedla žádná cesta. Opravdu ne. Posledním zoufalým pokusem jsme se vrhli jednosměrkou v protisměru a – vyšlo to. Škoda, že už bylo 11 hodin. Vlétli jsme do sklepů značky Ferreira. Dostali jsme výklad o historii moku a dále poučení, jaké druhy, že to vlastně vyrábí. Pak nás nahnali do krámu kde byla ochutnávka a nastalo nákupní peklo. Jenom my s Mílu jsme utratili 63 €! Za basu vín a skleničky.

Po odložení si nákupu v autobuse pokračoval program tzv. volný. Aneb dělej si co chceš. Vrhli jsme se do víru velkoměsta. Naše první kroky směřovali do informačního centra, které jak jinak v době oběda mělo zavřeno. Ocitalo se na náměstí, které lze charakterizovat jako „václavák“. Hned vedle byla jedna z mnoha „umakartovek“. To jsou místní restaurace kam se chodí stravovat domorodci. Umakartovka proto, že Portugalci nejsou moc nápadití ve výzdobě svých restaurací. Všude jsou podobné nevzhledné stolečky a židličky pochopitelně umakartové, na podlaze lino, na stropě osvětlovací tělesa, která být to v Čechách, pamatují sovětské tanky z 69. Zásadně se nesvítí. Vypadá to, že mají zavřeno. Oni asi jen šetří proud.

Přestože byla doba oběda sedělo tam jen pár lidí. Hledali jsme nějaké menu v lidské řeči. Bohužel. Otočil jsem se  směrem k východu, v tom k nám přiskočil jeden ze strávníků (stálých hostů) a už nás směroval ke stolečku. Tam si nás přebral pan vrchní a už se (asi) ptal co si dáme a ukazoval jídelní lístek v portugalštině. Žádný jiný jazyk. Když už to vypadalo zle, že si teda asi nic nedáme přišla ke slovu pantomima a názorné vysvětlení co která ta hatmatilka znamená. To vždycky pan vrchní ukázal na položku v menu a pak na někoho v okolí, kdo zrovna to jídlo jedl. Krásně jsme se domluvili, že chceme 3x filé s bramborovým salátem a k pití jedno pivo a sklenku vína s vodou 2x. Bylo to chutné, bylo to lehké, bylo to příjemné.

Přes informační středisko, kde již mezi tím otevřeli a kde jsme nafasovali plánek města jsme se vydali k další z nejznámějších památek v Portu a to je k věži. Je odtud krásný výhled všemi směry. Po cestě vzhůru jsme málem přišli o uši to když v bezprostřední blízkosti spustila zvonkohra (naštěstí nebila celá) a já po cestě dolů o koleno, to když jsem se oslepen ostrým sluncem ponořil do šera věže a přehlédl pár posledních schodů co zbývali do odpočívadla. Auvajs.! Zase na druhou stranu to bylo naše nejtěžší zranění na celém zájezdu.

Pak jsme se vydali z kopce dolů k řece. Ani ne tak pro řeku samotnou, jako spíše že jsme chtěli vidět  zblízka železný most, který spojuje oba břehy (to je blbost, co by asi tak měl spojovat, že) a který projektoval pan Eifel. Po celém Portugalsku toho má pan Eifel, nebo jeho žáci více. Po nábřeží jezdí historická tramvaj z roku 1861 až do ústí řeky, kde se vlévá do Atlantického oceánu. Možnost se svést jsme využili. Tramvaje jsou opravdu původní, přesto zdaleka nefungují jen jako turistická atrakce. Vesele s ní jezdí i místňáci. Všichni se znají a tak si tu čtvrthodinku jízdy krátí povídáním s posádkou a mezi sebou. Posádku tvoří pan průvodčí, který kasíruje a na konečné obrací trolej a opěradla sedadel, a dále paní průvodčí. Ta točí klikou a na konečné bere zpětné zrcátko a přenáší ho na druhou stranu tramvaje. Ještě jedna zvláštnost. Trať je jednokolejná a jednotlivé vozy se vyhýbají asi na dvou nebo na třech místech tratě. Koleje vedou přímo u domů, takže někteří porťané vychází ze svého příbytku rovnou na tramvajový svršek. V předsíni jim pravděpodobně visí cedulka – Franko pozor tramvaj! Výjimkou není ani to, že občas musíme stát a čekat až si někdo vyloží nákup z auta a odnese si ho domů. Auto stojí přímo v kolejišti. Všichni jsou v pohodě. Celá paráda stojí ½ € - doporučujeme.

Den se začal chýlit ke konci a tak jsme se vydali směrem k campu. Tento den nebyla zajištěná erární večeře. Cestou jsme se na můj návrh zastavili v čínské restauraci. Jednak jsme ochutnali pravou portugalskou čínu, jednak nebyl problém se domluvit, protože k dispozici byl anglicky hovořící číšník i jídelní lístek. Míla s Tomášem se sice ušklíbali, ale já si myslím, že to byl dobrý nápad.

Než jsme dorazili do campu opět nám vyhládlo a tak jsme se při sdělování dojmů z celého dne dorazili vínem a sýrem. V noci bylo vedro a hluk. Celé Porto je protkané dálnicemi, které jsou stále plné. Nedalo se spát.

13.6.2003

Po poloprobděné noci mě nepotěšila snídaně. Ovocný salát. Brrrrr. Dal jsem si suché pečivo. Jestliže předešlý den bylo vedro, tento den bylo peklo. Z campu jsme povinně vyráželi v autobusu. Ten směřoval do města Coimba [čti kojmbra]. Byli jsme tam jak jinak na poledne. Bylo k zalknutí. Neskutečné vedro, víc jak 30 stupňů. Toto město jest univerzitním a tak tam bylo mnoho mladých lidí a protože město jest také starým bylo tam také mnoho starých budov. To je všechno. Těšil jsem se až si sedneme na kola a pojedeme – cituji - údolím řeky s možností koupání. Navíc se rýsovala na obzoru možnost, že bude pršet a že se ochladí, nebo se alespoň osvěžíme.

Tomáš nás brilantně vyvedl správným směrem z města a už jsme jeli údolím řeky s možností koupání. Tu první a jedinou pláž jsme minuli – byla příliš brzo po výjezdu.  Pak už jen jízda do kopce bez kousku stínu – jelo se proti proudu řeky – bez možnosti se smočit. Řeka tekla asi 40 metrů pod silnicí a na prostoru, kterým byly řeka a silnice odděleny pěstovali místňáci zeleninu a tak všechny přístupové cesty byli zavřené. Až asi po 10 km se povedlo sjet k vodě. Tomáš do toho hned šel. Koupal se i s helmou. Dali jsme také nějakou sváču v podobě sušenek a vína. Vedro! Když člověk vylezl z vody byl za tři minuty suchý – nekecám. Nechtělo se nám, ale museli jsme jet dál. Dokopec, bez stínu. Pak nám došla voda. Pak začali létat havrani …….. „Údolí smrti ….“.

Součástí měla být i návštěva jakéhosi přírodního parku. Vůbec jsme se do něj netrefili a nutno říci, že jsme se o to ani moc nesnažili. Prostě to nešlo. Těsně před koncem stoupání jsme zastavili u vodního zdroje, kde jeden Portugalec čepoval barely vody. Načepovali jsme také a na lavičce u studánky tuto vodu naředili „svařeným“ červeným vínem. Něco tak osvěžujícího jsem ještě nepil. Zachránilo nás to. Zbytek cesty byl již hračkou. Byl z kopce a ani špatný název campu v propozicích trasy nám nezabránil ve šťastném dojezdu. Bylo 19:30 naše tachometry ukazovaly pouhých 47 Km.

Proběhla večeře těstoviny s luncheonem a šli jsme spát. Ten den byl opravdu hutný.

Dostal jsem za úkol zde poznamenat, že camp na konci této etapy dle katalogu nazvané údolím řeky Alva byl nejpěknějším z celého pobytu.