.: Hostivařský pedál 2004 :.

 .: konalo se 28.8.2004

Na jedné procházce po sídlišti s holkama jsem narazil na leták inzerující první ročník závodů na kole u Hostivařské přehrady. Málo účinné propagaci odpovídal i počet účastníků. Však popořadě.

28.8.04 byla sobota s podmračeným avšak teplým počasím. Můj první závod na kole byl Král Šumavy. 110 kilometrové  peklo. Protože to zde nehrozilo – 4 x 4km hostivařským parkem po asfaltu a šotolině – osmělil jsem se přihlásit na WEBu www.titanwills.cz (jeden ze sponzorů akce) Včasnou registrací jsem ušetřil rodinnému rozpočtu 50 Kč. Jízda s registrací  50, jinak za 100.

Přestože jsem neměl žádné ambice, byl jsem od rána nervózní. Tomu člověk neporučí. Rovněž moje „sportovní“ náčiní tedy můj Trek 820 Antelopa z roku 1993 v Altusu C10 neslibovala na krátké a rychlé trati žádné myšlenky na přední umístění.

Vyrazil jsem brzo i když máme přehradu co by Bugár dohodil. Udělal jsem dobře, protože jsem se musel vrátit na záchůdek. To už bylo podruhé – Míla konstatovala, že jsem nervózní. Jo -  byl jsem nervózní.

Na místě už byly stany, pořadatelé a prezentace právě začínala. Moje nepotvrzená rezervace účasti kupodivu zafungovala a bylo to za 50. Šel jsem na pivo. Vynikající nápad! Uvolnil jsem se a prohlížel si při tom svoje soupeře. Poměrně početná skupina „hobíků“, tedy lidí co strkají peníze do kola, oblečení a dalšího vybavení a pak objíždí závody a tam sportují na život a na smrt. Ty nechám odjet, říkal jsem si. Pak pár takových samotářů jako já s různou výbavou vesměs však příležitostní jezdci. Pak hrstka vyloženě turistů, kterou tvořili dvě větší skupiny známých. K vidění bylo i několik jezdkyň. Vybral jsem si jednu a tu jsem chtěl porazit. Vypadala hodně sportovně na „Canonu“, ale holky jezděj pomaleji ne?

K dobré náladě hráli „odborníci“ z rádia Hey! Louka byla vybavena stánkem s občerstvením, servisem pro kola, předváděcím vozem škoda Octavia,  pár transparenty s reklamou, policajty a sanitkou. Co chybělo byly přenosné záchody. Copak pánové tam to jde, ale dámy by si zasloužili aby o ně bylo v tomto směru postaráno. Hlavně když má jít o celo odpolední akci. A není náhodou taková výbava povinná?

V každém případě hodinka čekání příjemně uběhla a už hlasatel oznamuje, že se za 10 minut pojede a že všichni pojedou dohromady. Celkový počet startujících bych odhadl tak na maximálně 80. Volám Míle, že už za chvilku startujeme. Mají se na mě holky přijet podívat.

START a 1. KOLO

A je to tady. Řadím se za „hobíky“, před turisty. Přesně podle mých ambic – turista sportovec. Tři, dva, jedna – START. Mačkám cyklocomputer a jedem. Jde to dobře. Rovinka, doprava a mírně dokopečka po rozbitém asfaltu. V předu se utrhlo klubko, dál jede s mírným odstupem zbytek pole kde se tak vzájemně bojuje o pozice. Jede se rychle. Všichni včetně mě spurtují do prvního většího kopečka. Na horizontu mám dost. Nechávám se volně vést stále po asfaltu strmým kopcem a oddechuju. Snažím se neztratit kontakt s těmi přede mnou a nebrzdit ty za mnou. V prudkém kopci se asfalt v pravé zatáčce mění v šotolinu. Jede se prudkým úzkým klesáním. Je to mezi stromy a tak dávám bacha. Naštěstí nikdo neblbne a nepředjíždí. Sjezd končí pravotočivou zatáčkou. To už jsme u vody na asfaltu a hurá ke hrázi. Dopr. Vítr! To fakt nezvládám. Už vím, že jsem přepálil začátek. Předjíždí mě dva – tři borci a mizí. Čekám další potupu, ale nic. S blížící se hrází šetřím síly na prudké stoupání nad přehradu. Už jsem tam. Blbec, nepřeřadil jsem. Seskakuju a klušu. Jen chvilku. Berou mě další hoši. Všechno sportovci. Uf! Jsem nahoře. Lapám po dechu a sbírám sílu na důstojný průjezd prostorem startu a cíle. První kolo je tam. 10 minut něco - to jde.

2. KOLO

A zase pravotočivá  mírný dokopeček, levotočivá skopeček – ztrácí se mi z dohledu ti poslední co mě předjeli. Šetřím se na nepříjemné stoupání u vodárny. No nějak jsem se tam vyškrábal. Jedu sám. To mi vyhovuje. Soustředím se – 56 km/h. Brzdy a šup do lesa. Snad to „antilopa“ vydrží. Jako vždy padá mi řetěz na malý tác. Na nábřežní cestě řadím na prostředek a jedu tak 21 – 25 km/h. Je proti vítr a vůbec netuším, jak vyjedu to strmé stoupání. Někdo je za mnou. Á to je ta sportovkyně! Z ní, za ní! Držím se. Jsem v háku a jedeme 32 km/h. Blíží se hráz – Míla nikde asi to nestihne. Kopec. Tentokrát jsem zařadil dobře. Kopec vyjíždím. Nahoře se chci držet za holkou. Blbec, blbec, tupec, omezenec. Řadím a padá mi řetěz. Seskauju, bleskově ho nasazuju, ale holka – sportovkyně už mizí na konci louky. Opět se vydýchávám, abych si  před veřejností neudělal ostudu.

3. a 4. KOLO

Třetí kolo myslím na dvě místa - stoupání. Snažím se jet rozvážně a v zatáčkách a na horizontu nezpomalovat. Už mě nikdo nepředjel. To je dobrý. A zase jsem u hráze a kupodivu sportovkyni mám na dohled. Bohužel, dokopec sice vyjíždím, ale hlemýždím tempem. Teď dám ze sebe všechno. Musím. Ale nějak není koho dojíždět. Holka zmizela jako vítr. A pak že jedí pomaleji. Prostor startu jedu jako o závod. Vždyť je to závod! Musím trochu přidat. Trochu mi pomáhá, že předjíždím o jedno kolo opozdilce  - turisty. Sjezd k přehradě jedu co mi strach dovolí. Beru další turisty a jedu na hraně svých sil. 32km/h. Vykukuju na Mílu, ale nestihla to. Projíždím naposledy místem, kde měly holky fandit. Poslední stoupání. Vyjedu to, vyjedu! Nevyjedu…….

Seskakuju a těsně před vrcholem doháním další závodnici o kolo zpět. Holky měly o  jedno kolo míň a tak jdeme vlastně oba do cíle. Prý jestli dojedeme do cíle spolu. Ohlížím se a nikdo nikde. Tak jo. Bohužel dívčina jede jako šnek. Ptá se esi jsem závodník a já na to, že turista a že ji dotlačím. Tak jo. Trochu přidáváme. Do cíle dojíždíme společně. Sice pomalu, ale na finiš bych stejně neměl. Jedu ihned ke stánku s pivem. Mám žížu jako trám. I s nákupem piva čas 43:55.

V cíli už se válí všichni ti rychlíci. Odpoledne má pokračovat kulturním a společenským programem. Nepátrám kolikátý jsem dojel a spěchám holkám naproti. Míla to nestihla, ale jsou horší věci na Zemi.

Shit story

Například při společné cestě domů jsem parádně najel předním kolem do psího hovna, které se naprosto neoddělitelně spojilo se vzorkem moji pneumatiky. Teorie že to opadá až to uschne se nepotvrdila a tak jsme s linoucím se smradem dorazili domů. Tam jsem musel venku použít všech dostupných chemických  i mechanických pomůcek asi hodinu dostával ten shit pryč. Unavilo mě to víc než ten závod.