Novohradsko 2007

(Pro zvětšení fotek klikněte na náhled.)

Při browsování českým cyklistickým světem jsem narazil na adresu www.novehrady.info No a protože jsme vlastně spolu nebyli ještě letos na dovolené a informace na webu vypadaly dobře, slovo dalo slovo (vlastně mail dal mail) a 15.9. jsme měli nástup v chalupě se 4 apartmány v místě zvaném Meziluží.

Sobota 15.9.

Orgie předcházející odjezd, které se v civilizovaných rodinách nazývají balení a výprava nám v sobotu zabraly 5 hodin. Ano, 5 hodin jsme balili nosili do auta věci, kola kočárky a hračky a jídlo a oblečení a já nevím co ještě. Rudik – naše vozidlo – toho měl naloženo, že mu šla kolečka šejdrem.

Cesta směr České Budějovice, Třeboň, Novosedly, Trhové Sviny a Meziluží, šla dobře. Našli jsme to díky absolutní novince GPS MILA-x69 na první pokus.

Kdo si neumí vybrat jestli rád na kole kopečky nebo ne, je to ideální místo. Na úpatí Novohradských hor a zároveň na dohled třeboňským rybníkům – to je Meziluží. Není to vesnice, jen shluk několika chalup, patřících vesměs „lufťákům. Ty se ovšem o ty chalupy velice dobře starají a někteří se dokonce stávají „místňáky“ natrvalo nebo jen na léto. Naše mladá paní domácí nebyla přítomna a tak ubytování zajistil soused, pan Bumba. Velice svědomitě hlídající a starající se o drobné zvířectvo (Felície, černá fenka,4 berani a 2 koťata bez jména) i o dům a okolí. Až na nešťastné schody, kdy jejich absence u nás doma působí vždy a všude hlavně na Julu jako magnet, ideální klidné místo.

Po příjezdu se děti vrhly rovnou na pískoviště. Nám s Mílou šlo vybalování kupodivu rychle. Slunce svítilo a teplota v odpoledni přesáhla i snad 18°C, což bylo s podivem, protože poslední týden to vypadalo spíš jak listopad. Zkrátka nádherná příjezdová idylka.

Neděle 16.9.

V neděli jsme i přes slunečné počasí vyrazili raději autem a to do Dobré Vody, dále Hojné Vody, Černého údolí a Žofína. Žofín doporučujeme. Nádherné místo, dál už smí jen turisti, cyklisti a náklaďáci svážející dřevo. V okolí lesy, lesy, louky a klid (pokud zrovna nejede náklaďák). A hlavně v místě novotou vonící pension s restaurací, kde naprosto suprově vaří. Doporučujeme hlavně ovocné knedlíky. Prostě www.lesovnazofin.cz Po dobrém obědě, jehož jsme se tradičně zúčastnili jen tři (Toninka stále odmítá jíst) jsme vyrazili na vycházku. Podél dřevařské cesty se pnou do výše 4 metrů haldy nesvezeného dřeva, které bylo třeba vytěžit po polomech. Proběhlo také „koupání“ v potoce. V uvozovkách proto, že si děti sundaly boty a ponožky, namočily si palce a chtěly se oblíknout, že to studí.

Apartmány v Meziluží jsou koncipovány jako letní. Absence topení je kompenzována v apartmánu č. 3 kamny. Pro Mílu žádný problém. Nadělala třísky a už to hořelo. Kdo je ovšem dítě od ústředního topení jako jsem já raději se do toho nepouštějte.

Pondělí 17.9.

V pondělí slunečné a relativně teplé počasí pokračovalo a tak jsme se vypravili na kola. Začali jsme bídně a to tak, že defektem na kole Míli. Duši jsem rovnou vyhodil, protože se roztrhl ventilek. Další důsledek několikaletého stání na balkoně. Vyměnil jsem duši a vyjeli jsme přes Olbramov a Humenice a Cuknštejn do Terčina údolí kde se nachází naučná stezka Tereziino údolí . To je něco jako anglický park – doporučujeme. Tam jsme se v penzionu zastavili na hřišti a po prohlídce vodopádu kde se Jula prospal, pokračovali do Nových Hradů. Tam jsme si užili pěkný stoupák. Holky navštívili infocentrum a my s Julou podrobně prozkoumali kašnu na náměstí. Dali jsme sváču klasicky – děti zmrzlinu (Julek se dodlábnul houskou a dalšími pochutinami) a my veliký housku se salámem a sýrem. Také jsme si prohlídli rodinnou a zavřenou hrobku Buquoyů. To byl místní rod, kterému patřilo Novohradsko (zjednodušeně řečeno – modří si „vygůglojí“). Dále jsme se už jen vraceli ovšem s adrenalinovou vložkou. To si Tonička s Julou vyměnili místa. Tedy Jula na sedačku a Tonka do vozíku. Já velel a jeli jsme neznačenou trasou zpět do Horní Stropnice. Cesta velice zajímavá nejprve na hraniční přechod s Rakouskem. Tam doprava těsně podél hranice z kopce a pak po modré podél Novohradského potoka k Městskému mlýnu a tam jsme trochu diskutovali s mapou, ale zadařilo se. Ptáte se kde je ten adrenalin? No. Jak se ten náš chlapec nudil v sedačce, odhodil botu. Po zjištění této smutné situace jsme se rozdělili a jali se onu botu hledat. Úspěšnější byla Míla. Nic nebránilo po místní polačce pokračovat  přes Veveří a Vyhlídky do Horní Stropnice a dom. Odpolední a večerní program obnášel pro děti písek a pro nás obstarání stravy a hlídání.

Úterý 18.9

Jak hlásili meteorologové počasí se rapidně horšilo. Mraky, studený vítr a občasné přeháňky nás donutili vydat se na autovýlet. Dal by se nazvat „Po stopách mládí“. Hledali jsme s Mílou místa kde jsme před mnoha lety byli spolu na snad první cyklodovolené. A našli jsme to! V Nové vsi nad Lužnicí a v Českých Velenicích. České Velenice jsou nevzhledné město kde krom nadměrné koncentrace obchodů provozovaných Vietnamci (nebo Číňany – těžko říct) není nic. Dostal jsem za úkol napsat, že cukrárna tam je fajn. Mají tam ovšem také dětské hřiště a tak by jistě Tonka i Jula hodnotili vysoko. Když jsme se vyblbli na české straně pokračovali jsme do Gmündu. I tam jsme hledali místa, která by nám připomněla onu bezstarostnou dobu, kdy jezdit na kole zavánělo podivínstvím. A ejhle. Vykoukl na nás zbrusu nový vodní park nazvaný Sole-Felsen-Bad (modří němčináři už vědí). Jaké překvapení když jsme objevili letáky psané v češtině a paní na recepci rovněž válela naším rodným jazykem. Vypadalo to moc dobře a tak jsme se rozhodli pro návštěvu. V té nám ovšem bránilo to, že jsme neměli plavky. Odložili jsme tedy návštěvu na středu. http://www.sole-felsen-bad.at/ Návrat do Čech z té západní ciziny je vždy skličující. Rozdíl mezi českou a rakouskou částí Velenic prostě bije do očí. (doporučujeme – zde měla následovat jedna jedovatá politická poznámka, ale jsem to vzdal) K večeru jsme se šli ještě projít na kratičkou procházku, protože s udělal docela pěkný večer. Zima nás zahnala brzo dom.

V noci pak jsme zaznamenali návrat paní domácí, jinak se nic mimořádného nestalo.

Středa 19.9.

Ve znamení koupání v Gmündu. Nádhera a paráda. Ano, pro holky a Julu   jsme museli koupit plavky a překročit výsostné území naší milované vlasti, ale stálo to za to. Cena 28€ na 4 hodiny pro všechny. V ceně naprosto čisté prostředí bez strkání mačkání a čekání ve frontě na cokoli. Servis pro malé děti v podobě brouzdaliště s hračkami, přebalpulty, půjčením kočárku. Lehátka, nespočet bazénů se slanou i sladkou vodou, výřivky, bublinky, tobogán. K dispozici je také restaurace a další areál se saunami a masáží. Ty jsme si nechali na příště. Ale hlavně, nikdo se nikde nekaboní nestrká, nikde na člověka nevykukují zákazy a příkazy a jeden si může v klidu užít svoje utracené peníze.

Odcházeli jsme naprosto okouzleni prostředím. Povinná zastávka na dětském hřišti a nákup koláčků u Bäckerei na náměstí patřily také k ozdobám dne.

Po návratu sluníčko přeci jen zvítězilo nad mraky a tak jsme krátce pohovořili s mladou paní domácí a děti si jako vždycky hráli na písku.

Čtvrtek 20.9.

Chtěli jsme Toničce udělat radost a tak jsme sjížděli místní farmy jestli nám někde nepůjčí koně. Ani náhodou. Věřím, že v Rakousku by to takový problém nebyl. Nic jsme nesehnali a tak jsme si spravili chuť opětovnou návštěvou Žofína, vrátili se a nachystali na  cyklovýlet. Cíl cesty byl Žumberk. Vodní tvrz. Jako všechny památky po hlavní sezoně již zavřená. Velice pěkná i z venku a hned vedle penzion s hospodou a dětským hřištěm. Trochu jsme se zdrželi a tak jsme se domů vrátili – hlavně Tonička – promrzlí.

Pátek 21.9.

Poslední den jsme věnovali opět kolu. Počkali jsme až slunce ohřeje vzduch a osuší rosu a vyrazili směr Dobrá Voda. Byl to opravdu nejteplejší den naší dovolené. Nebe jako vymetené, teplíčko, sluníčko. V Dobré Vodě jsme se restaurovali po náročném výšlapu a já opravoval prasklé lanko (už druhou závadu) u mojí přední brzdy na Antylopce. Následně jsme se spustili podle šipek na místo zvané Paseky, kde se také měli půjčovat koně – marně. Ale místo je to pěkné. Posekané louky, upravená cesta, lavičky, koně pasoucí se v ohradě a hlavně – výhled do krajiny. Zabivakovali jsme asi na hodinku. Po sváče vyrazili jsme ještě do boce zvané Šejby. Konec světa je mírně řečeno trefný název. Jedná se o poslední obec před rakouskou hranicí. Totáč skončil včera, no dobře tak před týdnem. Asfaltová nekvalitní cesta vede okolo opuštěných kasáren a mezi staveními, které pamatují CK monarchii a od První republiky na ně nikdo ani nesáhnul.

Sluníčko začalo ztrácet na síle a tak rychle domů. Tonička usnula ve vozíku – zase si to s Julou vyměnili. Julovi se líbí všude.

Večer jsme neměli sílu na přípravu na přípravu na odchod a tak jsme vše nechali na sobotní ráno. Měli jsme dovoleno opustit pokoj kdykoli a dokonce nabídku na prodloužení pobytu do neděle zdarma což kvitujeme ještě těď.

Sobota 22.9.

Balení netrvalo tentokrát 5 hodin, ale asi jen polovinu. Krátce po poledni jsme už opouštěli Meziluží směr České Budějovice, Písek, Praha. Cesta byla v pohodě až na nucenou zastávku, protože Tonka už byla nesnesitelná. Nakonec to bodlo všem.

Obětovali jsme jeden krásný den na přesun,ale vlastně ne tak docela. Odpoledne se na naší louce vylouplo podium a probíhal koncert a tak jsme se zúčastnili. Byla to taková pěkná tečka za tím naším výletem …….

Hodnocení: ***** výborné - doporučujeme