.: Jak jsem jel Krále Šumavy :.

Tak jsem ho přeci jen jel! Toho krále. Můj první skutečný závod. Byla to jedna z věcí, které jsem v životě ještě nezkusil, přestože jsem chtěl. Do poslední chvíle jsem spekuloval s počasím což mě stálo 150 Kč navíc oproti původnímu startovnému. Čert je vem. Král Šumavy má start v Klatovech a jde o cyklomaraton na MTB a silničních kolech. Letos to vyšlo na 24.5.2003 tedy ta horská kola. Jezdí se ve dvou variantách dlouhá a krátká trasa – 100 a 68 Km. (později se ukázalo, že délky jsou orientační). Kdo si chce zjistit víc podívá se zde >>>

Do Klatov jsme dorazili s Markem v pátek okolo půl deváté večer a to přímo na stadion, kde je hned vedle ve škole prezentace. Auta s kolama na střeše, proudy lidí, proudy kolařů, stánky s bikovým příslušenstvím, servis kol, hudba v parku u školy. Slušný mumraj.

Ve škole dav lidí ještě zhoustnul. Byl jsem ve střehu, protože mít s sebou Marka znamená se starat i o jeho starosti díky jeho jazykové indispozici. Orientace však byla vynikající. Oba jsme se úspěšně zaregistrovali, dostali chip na měření času, startovní číslo a igelitku s obsahem tiskovin a propagačních předmětů. Nikdy jsem tu nebyl, takže nemůžu srovnávat s minulými ročníky, přišlo mi, že organizace prezentace byla na jedničku.

I vydali jsme se do hostince Poprda. Jeho nespornou výhodou je to, že se nachází asi 200 metrů od startu. Pan a paní provozní byli milí a k celkovému dobrému dojmu přispělo i že je čerstvě po rekonstrukci. Pokoj stál 320 Kč za lůžko a 60 Kč snídaně. Zaplatili jsme, vynesli tašky do pokoje číslo 5 a šli na večeři. Po cestě do Klatov jsem se ptal jestli má Mark kolo OK a protože říkal že ano, poněkud mě překvapila otázka, zda je možné si kolo vzít s sebou na pokoj, protože si musí ještě poštelovat brzdy. Nakonec nás cesta, registrace a večeře přemohli a šli jsme oba spát. Bylo po 23. hodině.

Budík jsem na mobilu nastavil na 6:00, abychom se stihli vystřídat v koupelně a na záchůdku. Nebylo potřeba. Od 5 jsem byl jako na trní a čekal, kdy už konečně bude těch  šest. Vstal jsem dřív, udělal hygošku, oblékl se do závodního a v 6 jsem típl budík. Mark se zeptal kolik je a po oznámení této informace se zavrtal ještě asi o deset čísel hlouběji pod peřinu. S nervama jsem vydržel do 6:15. Prostě jsem ho vstal. Šel do koupelny. Kupodivu jsme stihli v pohodě snídani. Bohužel ta se ukázala dost nepovedenou. Byl to hodně, hodně  nepovedený hemenex a hnusný čaj i káva. No u Poprdy už víme co příště ne – snídani. Lehce po sedmé jsme dleli u auta. Přidělávali jsme čísla, přezouvali se, dávali věci do kufru a Mark dělal tu rekonstrukci brzd. V 7:15 bylo lanko od zadní brzdy totálně vyháknuté z bovdenu, všude byl jinak dobrý olej WD, takže všechno klouzalo a nedalo se vzít do ruky. Vzdal jsem, že si vyfotím start. Moje předtucha  se splnila, když se ozvala rána jako z děla. Bylo 7:30.

Podávám Markovi hadr v rychlosti nasazujeme lanko – najednou to jde samo – nasedáme na kolo a ulicí, která je uzavřená i pro kola se řítíme k náměstí. Na jejím konci vidím jak za špalírem lidí ujíždí hlavní skupina závodníků. No nic - tu nestihnem, tak se alespoň vyfotíme. Zatímco poslední z davu opouští náměstí oslovuji jednoho diváka, aby nás vyfotil. Cvaklo to a jak foťák zandávám do báglu ke startovní čáře se žene další vlna. Nejsem závodník a tak se nikam neženu. Ne tak Mark. Prodírá si cestu do přední brázdy. Trvá mi jen chvilku než zjistím, že to není otázka průrazu, ale důvtipu. Ty týpci co se ženou na lajnu pojedou až za hodinu a půl tu krátkou trasu a chtěj být první, nebo co a tak tu budou stát. Propasíruju se mezi nimi a dokolááá…… Naskakuju na svoji Antelopu TREK 820 a s levou nohou při zemi projíždím snímacím zařízením. Zdá se, že to píplo. Kde je MarK? Doslova se řítí asi 100 metrů vpředu. Šlapu tedy co to jede a dojíždím ho.

Spolu pak svižně pokračujeme ulicemi Klatov. Trasa velice rychle vede ostře doprava a ven z města. Špatný asfalt stále dovoluje poměrně svižnou jízdu. Předjíždíme dost lidí, jede se pianko. Náhle končí asfalt i pianko tempo. Vlastně stojíme. Ty co jsme předjeli zastavují jen několik desítek metrů za námi. Hned se dáváme do pohybu a rychlostí chůze se suneme dopředu. Přesto mi přijde, že prvních 6 Km šlo úplně samo. Musíme slézt protože dopředu se nedá jet, jde to pomalu cesta je úzká a lidí je moc. Před námi je štrůdl. Začínáme stoupat. Nikdo moc nemluví. Střídavě se jede a jde. Je dost teplo, svítí sluníčko a tak se všichni potí. S Markem máme domluveno, že pokud si ujedeme, počkáme na sebe na občerstvovací stanici. Ve větším kopci nechávám Marka s klidem za sebou a pokračuji svým tempem. Trochu se to roztrhalo, dá se jet už docela plynule. Teda dalo by se, kdyby to nebylo tak  do kopce. Trasa má převýšení 2700 metrů. Teď tomu docela věřím. Při sjezdu musím opatrně. Jednak moje brzdy by mohli fungovat dost dobře jako siréna, bohužel nebrzdí, jednak mi v nerovném terénu vypadává flaška. Další problém mám s přesmykačem. Pokud není řetěz pod záběrem na každé nerovnosti mi převodník spadne na malé kolečko. Pokud je sjezd mírný a mohlo by se tomu pomoct přišlápnutím, jsem až druhý. Všichni mě berou. První brod. Nejprve bahýnko a pak šup do vody. Na břehu je několik lidí a pořadatelů a mohutným povzbuzováním ženou dav do vody. Musí, protože většina lidí má tendenci se zastavit a okukovat kudy jet. To ale dost dobře nejde neb ze zadu se řítí další davy bikerů. Brod zdolávám v pohodě ani nejsem moc mokrý. Předešlá stoupání byla dost směšná oproti tomu co nastalo teď. Překvapuje mě, že po každém kamenitém úseku je u trati doslova hrozen lidí co opravují defekty. Spoustě lidí padaly řetězy, měli problémy s řazením, nebo brzdami. To mě přivedlo na myšlenku jestli vydrží moje 10 let staré pláště, vlastně jeden ten v předu a co mi to cvaká v těch řidítkách?, zas ta blbá flaška ……. Cedulka za dva Km Bufet. No sláva. Ještě nejsem poslední.

Na občerstvovačce je hodně lidí. Je tam zmatek, protože někteří jedou dál, jiní zastavují a brání jim v tom. Slečny řvou voda, jonťák, voda jonťák. Beru si banán uhýbám ke straně a vyhlížím Marka. Stále nejede. Asi po 5 minutách posílám SMSku, že budu pokračovat dál a sejdeme se na seknd piont. Náhle slyším jak na mě někdo mluví. Ona to kolegyně z práce, kterou vůbec neznám osobně. Viděli jsme v týdnu před 24. na nějakém školení. Krátce jsme prohodili pár slov, beru jonťák. Nasedám a jedu dál. V nohách mám hodně sil. Vršek je horší. Na svém Treku nemám odpruženou vidlici a tak to pružím rukama. Výsledek se dostavuje poměrně brzy. Bolí mě ruce mezi palcem a ukazovákem. Hlavně ve sjezdu, kdy je potřeba pevně držet řidítka, nebo spíš držet se pevně řidítek. Peloton stále doprovází pořadatelé na motokrosových motorkách. Svině. Hrozně smrdí a jsou v pohodě, žádná námaha. Já už tak ne. Ve sjezdu jsem si neodpočinul, brždění, řazení nahoru a přeskakování drenážních rýh mi bere dost sil. Potřeboval bych si odpočinout – v kopci. No a už je tu. Cože, odpočinek? Je-li chůze do kopce s kolem odpočinek – prosím. Asi 7 Km do kopce. Mezi 23. a 30. kilometrem se to láme. Někteří netlačí, ale jedou. Rozdíl to je nepatrný, ale je. Já tlačím – jsem turista a sportovní ambice se jaksi vytratili. Přemýšlím proč jim to tak jede a mě ne. Už to mám. Můj Trek má jen 21 převodů. Nedisponuji tak lehkým převodovým stupněm.  Připadá mi to jako indiánský běh. Chvíli jedu, chvíli tlačím. Ostatní to dělají stejně. Jen občas se vyskytne výjimka – sportovec co jede furt. Při dalším klesání opět ztrácím. Co mě těší, že vede k bufetu a konec vede po silnici.

V bufetu zase beru banány, jonťák a chroupu energetické tyčinky. Padám do trávy a čtu zprávu od Marka, že je ok a že se řítí do seknd point. Nohy stále v pohodě a vršek se zhoršuje. Jedu s batohem odkud vytahuji foťák a dělám záběr kola na pozadí s občerstvovačkou. Sebe fotit nechci. Nechci vypadat jako úchyl. Už tak působím dost exoticky mezi těmi sportovci. Málo kdo je oblečen v něčem jiném než ve sportovním dresu. Já mám bavlněné triko s dlouhým rukávem. Vím, že na Marka čekat nebudu, podle odeslané SMS je asi 30 min za mnou. Musel asi píchnout. Následuje úsek se stoupáním s převýšením 400 metrů. Další lámání. Pochoďák. Už ani nepřemýšlím proč mi to nejede. Někde ve stoupání nás začínají dojíždět ti nejrychlejší z krátké trasy. Interně jsem si je nazval sodíci. Tlačící vypadají jako statisti. Těsně před vrcholem se projevil můj pitný režim. Chlemtal jsem tak, že to musí ven. Svůj Trek odhazuji v dál. Když už stojím doplňuji zároveň energii Redbullem a tyčinkou. Jeden ze sodíků se náhle zastavuje a ptá se nikoli na cestu, ale po imbusu. No - mám ho. Ten můj batoh váží asi 100 kilo. Chlapci se vyrvala tretra. Kus zbil v pedálu. Snažíme se ho vyndat, což se za pár minut daří. Dál ještě přimontovat k botě a může jet. Jede to prvně a byl 15. místě než se mu to stalo. Dost sakruje. Chce dojet alespoň do 50. místa. Připadá mi jako marťan. Já chci už jen dojet. Pouštím se do dalšího klesání. Je tak MTB, že ho vedu. Přede mnou je nějaká pani, která kvituje, že to nevede sama. Ujišťuji ji, že já to jdu pěšky skoro celou cestu  a mizím s noblesou v prachu. Jen za první zatáčku, pak sesedám a pokorně se vracím na zem. Kus asfaltu, skopec, dokopec a klesání k nejznámějšímu brodu. To je i místo, kde se rozdělují obě trasy. Když přijíždím k brodu, všímám si, že tam je dost lidí. Přijel jsem ještě s jedním joudou a všichni na nás pokřikují jeď jeď jeď….. on jede. Já jdu. Vody tam je tak ke kolenům. Oba způsoby zdolání jezu jsou stejně rychlé, já jsem míň mokrý a chvilku mi trvá nasednout na oře. Po  chvíli vidím cedulku 2 km bufet. Sláva, sláva. Zas taková chvilka to nebyla, ale nějak ztrácím pojem o čase. V bufetu zjišťuji, že je dost hodin, že Mark jede pomaleji, ale je OK. Beru foto, banán, jonťák, prostě maratónská rutina. Jen ten limit 10 minut na každém bufetu se mi jaksi nedaří zachovat. Zdržuji se asi čtvrt hodiny. Okolo samý „modří“, to jsou ti co jedou dlouhou. A stále přijíždí. Nejsem poslední nejsem poslední. Pije se hodně pivo. Já ne, mě bere sílu. Jsem přeci závodník …. Vlastně jsem turista, ale asi bych po pivu nedojel.

Následuje pro mě nejhezčí úsek tratě. Jedu sám. Nikdo za mnou nikdo přede mnou. Mám hezké výhledy, okolo krásná krajina, svoboda. Vysloveně se kochám. 50. Km! Asi jsem i vykřiknul sláva, nebo hurá, nebo tak něco. Půlku mám za s sebou. No na 6 hodin to nebude, jedu už téměř 5 hodin a jsem v půlce. Do další občerstvovačky se řítíme z kopce. Sklidil jsem velkou pozornost. Je třeba hodně brzdit a to v mém případě znamená hodně hluku. Po zastavení se všichni vrací ke konzumaci podávaných nápojů a pochutin. Nějak toho sladkého jonťáku mám dost. Ředím to vodou. Obvyklý banán, tyčinky, jídlem bufetním pohrdám. Na každé zastávce jsem si vlastně dal i Redbull. I tady, jen to byl asi Erektus. Stále Myslím na defekt. Je to jako malý zázrak. A na to, že teď píchnout, nebudu mít sílu to opravit. Kolo šlape jako hodinky. Jen cyklokompjůtr ukazuje jaksi dost jiné hodnoty, oproti cedulkám na trati. Mám najeto asi o 8 Km víc, než ukazují ty pitomé cedule. Konec rozjímání. Markovi píšu už jen že kontinuju a vrhám se do asfaltového sjezdu. Něco mi cvaká ve vidlici. Netroufám si na to sahat. Sotva jsem si užil asfaltu zase terén. Mám křeče v rukou. Nohy se už taky začínají ozývat. Je mi jasné, že jsem ukrutně pomalý. Bohužel nějak nejde zrychlit. A i kdyby. Nemá to cenu. Teď, když už jsem tak daleko je priorita dojet. Občas mě to závodění sice popadne a někoho dojedu. To je všechno. Onen dotyčný mi nenávratně mizí ve sjezdu. Dostavují se první příznaky únavy nohou. Nemám kufry. Nikdy jsem po nich netoužil. Fakt je ten, že kdo je má, má ulehčený život. Já to všechno táhnu jen půlkou svalů. Kufry jsou však také nevýhoda v technických pasážích, kde se shlukují závodníci do štrůdlu – hlavně na tom začátku – a kde jsem viděl pár polopádů, protože někdo nestačil vyndat nohu z kufru. Řešením jsou asi jednostranné šlapky, nebo klipsny. Já si to snad koupím, nebo co. Bolí mi stehna, ruce a záda – celý člověk.

Do posledního bufáče jsem se dostal ani nevím jak. Stále je okolo hodně modrých čísel a to mi uklidňuje. Dospěl jsem k názoru, že ty svalové potíže jsou z nedostatku soli. Beru si tedy první jídlo na bufáči a to je asi turistický salám a proklatě slaný rohlík. A jako vždy zapíjím jonťákem a zajídám banánem. Na Redbull jsem zapomněl. Mark mě radostnou SMS zprávou informuje, že je za pátou kontrolou, což mi nejde do hlavy, protože tam teď právě dlím. Neviděl jsem ho, že by mě předjížděl. Že on jel krátkou. Sportovní tragedie! Ne, to nejni možné. Musel si splést pořadí bufetů. Nevím co mu napsat a tak už nereaguji. Dávám si do posledního úseku trochu delší přestávku. Téměř 20 minut. Snad dojedu alespoň do pěti hodin. Zase ten sjezd. Drenážní rýhy už neskáču. Zkusil jsem tu první a nedopadlo to moc dobře. Jako jsem zabral – hm a nic. Nabral jsem ji, že mě to málem sundalo. Nechal jsem kolo rozjet, abych alespoň přeletěl ty díry. Marných pokusů o poskočení bylo několik. Nemám sílu ……. Následuje silnice. Do kopce, ale co. Hlavně , že to nedrncá. Zajímá mě jak to bude vypadat až se obě trasy zase spojí. Vidím pořadatele jak mává červeným praporkem. Poměrně najivně si myslí, že můžu nějak ovlivnit rychlost svého kola. Spojení obou tras bere relativní pohodu. Hustota bikerů v trase se zvětšila. Připadám si jako sodík. Pískuju (předjíždím) ty padavky co jeli krátkou a ještě se různě trmácí na cestě. Vlívá mi to energii do žil. Slaný salám zabral, nohy jsou už zase v pohodě. Sakra, ta cesta. Kameny, kořeny, výmoly, panelovka. Hlavně nepíchnout, nespadnout a dojet. Dojet! Na jednom místě na nás řve nějaká zapálená pani, kluci jeďte už to máte za pár. Ano podle mého compu ano. Bohužel tam byl ten rozdíl 8 Kilometrů. Na jednom krátkém úseku silnice z kopce, je náš sjezd přerušen odbočkou do lesa na pěšinu mezi kořeny a kameny. Nějaký kolega promlouvá “ Svině, já věděl, že nás to nenechají sjet až dolů.“ V zhledem k terénu přestávám pískovat. Nemůžu jet rychleji a soustředím se na dojetí. Jedu hodně opatrně. Vím, že čas nebude nic moc. Ještě občas se ozve výkřik levá, nebo pravá. Což znamená, že se ze zadu řítí biker - sportovec, který se snaží naznačit ze které strany že bude předjíždět. Někdo to chápe dobře, někdo zase ne a uhýbá na tu zmíněnou stranu. Za toto si vysluhuje dost nevybíravé oslovení, které ty drsnější povahy opětují tímtéž. Vše v duchu fér play. Já jsem v uhýbání expert. Mám ho natrénované z celé trasy. Na posledním úseku jsem si však také asi dvakrát křiknul.

Sakra kde jsou ty proklaté Klatovy? Á, silnice. Je to tady, je to tady. Vjíždím na asfalt na nějakou vedlejšku. Ta se po chvilce napojuje na hlavní. Je slabý provoz. Zkouším přidat a jde mi to. Pískuju dost nekompromisně asi 5 až 7 bikerů, kteří evidentně nestíhají. Na poslední asi 300 metrový kopeček mi nezbylo moc sil, takže ti dva co mi zbývají (co jsem chtěl předjet) už nestíhám. Následuje poslední úsek ke stadionu. Zapomínám na flašku, která mi na posledním hrbolu vypadává z košíku. Nevšímám si toho. Nějaký pán na mě ječí, že mi vypadla flaška. Hulákám mu v odpověď, že se pro ni vrátím. Finišuju. Spodní stadion, schody a poslední naskočení na bike. Zapomněl jsem na problém s nohama. Chytá mě drobná křeč do levého lýtka. Prošlapuju ji. Daří se, sláva. Mávám Míle a Ládě se Sofinku. Ty dva joudy jsem na schodech setřásl. Teď mám před sebou nějakou buchtu. Zvoní jí mobil. Už dojíždí a já za ní. Píp, píp. Můj komp udává čas 9:15 a něco. Oficiální časomíra 9:19. Nám turistům na nějaké té minutě nesejde. Stadion je plný lidí, zase mumraj. Jsem unavený, ale mám to, mám to!! Ujel jsem 108 Km, nejsem poslední. Bude sice plno keců, hlavně v práci, kde jsem oznámil, že jedu na vítězství. Pro mě to je vítězství a smekám před všemi, kteří vůbec dojedou v časovém limitu. Tj. do 18 hodin. Markovi se to povedlo taky a sice jen pouhých 7 minut před šestou. Jeho zpoždění zapříčinila sranděra vyvolaná nejspíše onou nešťastnou Poprda snídaní.

Shrnutí? Organizačně  naprosto profesionálně zvládnutý závod. Znovu říkám, nemám srovnání, byl můj první. Trasa perfektně značená, organizace  bufetů na trati byla v pohodě. Trošku mě štvali ti sportovci, co zahazovali po cestě obaly od různých energy drinků a gelů a tak. Cena 700 Kč (pro přihlášené v pátek, jinak 550 Kč)  za takto zajištěný závod je podle mě odpovídající. Například výsledky jsou ihned k dispozici a vlastně i na WEBu. Tam jsem se dozvěděl, že jsem 773. a že jsem tedy spíš turista. No a co, dokázal jsem to dojet s prostinkou výbavou bez speciální přípravy a dopingu. Proto se teď říkám Král. Budu si tak říkat tak dlouho, něž mě přestanou bolet svaly.

 | Nahoru |