Král Šumavy 2007

Konal se 14. ročník 26.5. 2007 sobota. Start v 9:30.

900. celkově z cca 2900 a 640. v kategorii MK1 z cca 1200 lidí. Trasa 70 Km, převýšení 1800 m, startovní číslo 2542

Tolik úvodní strohá řeč čísel. Ano opět – již podruhé - jsem jel Krále Šumavy. Tentokráte krátkou, 70 Km trasu. Vyburcoval mě k tomu kolega z práce, zvaný Luboš a já zase v duchu davové psychózy zblbnul Vláď u a Kubu (švagr se synovcem).

Administrativní komplikace nastaly už při registraci. Sehnat rodná čísla a naťukat je do WEBového formuláře jsem zvládnul. S platbou už to bylo horší. Nakonec  jsem  využil  služby kolegy Dudka a el. Bankovnictví Poštovní spořitelny (mimochodem jedním s hlavních sponzorů). Další   administrativní oříšek bylo ubytování. Odvážnému štěstí přeje a tak se mi podařilo sehnat spaní v penziónu Skřivánek v  Klatovech –Luby asi 500 m od místa startu.  To byl ovšem ještě hluboko duben a venku začínalo teprve jaro. Čas rychle utíkal a osud tomu chtěl, že to mám teď do práce na kole 15 km a tak  jsem  začal „trénovat“. 30 km (téměř) denně měsíc před Králem není žádný zázrak, ale udělá své.

A najednou je tu pátek 25.5. Jsem doma, protože Julek se rozhodl, že bude mít neštovice a Míla si k tomu pořídila parádní zánět zubu. Teprve dopoledne jsem se dostal k údržbě mého kola (TREK Antelope 820) Ukázalo se, že zimní provoz se podepsal na stavu připevnění zadního blatníku. Nejde sundat. Doprčic!  Nedá se svítit. Jsem znechucen svoji bezmocí a nešikovností. Nedá se nic dělat. Pojedu tedy se zadním celo obvodovým blatníkem na zádi  a budu se tvářit jakoby nic. Vymyslel jsem tomu název „Akce za čistá záda“. Ostatní stav kola odpovídá stáří a opotřebení. Nic moc, ale snad to vydrží.

Pojali jsme to letos snobsky. Příjezd v pátek a odjezd až v neděli. Kluci (Vláďa s Kubou) přijíždí s drobným zpožděním. Loučím se s proviněním, že zanechávám doma takovou spoušť a frčíme. Až na tradiční páteční zácpu na jižní spojce se jede Královsky. Obchvat Plzně je už konečně hotový a tak záhy zastavujeme v Přešticích na véču. Po konzumaci pokračujeme do Klatov, dle instrukcí  pořadatelů odbočujeme ve Švihově a vedlejšíma se dostáváme ke Klatovům ze směru kde se nachází areál městských lázní a kde probíhá prezentace. Vše jde jako po másle. Dostáváme čísla , já vyzvedávám i pro skupinu Luboš a couráme se krátce mezi stánky s cyklistickým vybavením. Skáčeme do auta a s mírně vybouleným spojlerem u naší oktávky (nebrali jsme obrubník) začínáme hledat penzion Skřivánek. Klatovy jsou opravdu rozkopané. Objížďky navíc byly pravděpodobně asi koncipované pro tanky, protože na jednom z hupů se moje kolo kácí k zemi.  Kluci to dávají do kupy a po mírném bloudění  a jednom kontrolním telefonu zastavujeme u prahu penzionu.

K ubytování jen tolik, že DOPORUČUJEME. Paní i pan domácí jsou moc milí, ve všem nám vyšli vstříct a večer jsme okusili i vynikající  vínovici, pěkně jsme si povídali a dobře pobavili. Pouze vidina sobotního závodu nás zahnala o půlnoci do postele.

V sobotu zase nemůžu dospat. Snídaně na osmičku dává dostatečnou rezervu, pokud bychom chtěli ještě něco dělat na kolech. Já se řídím heslem, když to funguje proč na to sahat, Vládík má kolo po servisu a jen Kuba musí vyměnit plášť, protože ten jeho je na maděru. K ránu byla bouřka, jde dost chladno a po nebi se honí šedé mraky. Okolo půl deváté se vše  radikálně mění a začíná se do puntíku vyplňovat předpověď Taťány z ČT1, že bude hezky a hic. Jeden z kolegů ubytovaných se již vrací z dlouhé trasy. Ne, že by byl takový rychlík. Udělal základní chybu. Dal si kolo do servisu před závodem a tam mu vyměnili řetěz. Viděl jen start, jinak nemohl vůbec jet.

V 9 jedeme na start. Zabloudit nejde. Jede tam celý peloton. V jedné ruce držím 4 igelitové tašky pro skupinu Luboš. Startovní pole je asi 300 metrů dlouhé, což nám nebrání abychom se hravě pomocí moderní techniky – mobilu – našli. Chlapci jsou poněkud vyděšení z těch tašek. Zanechávám je osudu a připojuji se k naší tříčlenné skupině. Na rozdíl od náměstí minule ze startu nic nemáme. Sice tu jsme včas, jenže nic neslyšíme ani nevidíme. Jsme asi  150 metrů od startovní čáry.

Hodina H je tady. START! Had se dává do pohybu. Jsme domluvení, že na sebe nebudeme nějak zvlášť čekat a že si pojede každý svoje tempo. Kuba zmizel kdesi vepředu v prachu. Práší se tak, že viditelnost je jen pár metrů. V prvním úseku se jede hezky, jen se člověk musí přizpůsobit té mase okolo. Někteří nadávají , proč se nestartovalo v těch slibovaných vlnách a, že ty pomalejší mají uhnout. Zbytečně. Jednak není kam a jednak by to stejně nepomohlo, protože dva uhnou těch 1000 ne. Stoupáme. Přichází první, zatím pohodový terén. A hlavně žádné bahno. To by pro můj blatník byla smrt.

Další letošní novinkou je, že jsem se rozhodl dopovat. Míla (a nakonec i já) mi koupila všelijaké ty gely a jonťáky a energetické tyčinky. Hned ráno jsem vypil jeden vysoce energetický nápoj. Druhý mám s sebou v bidonu. Dále 4 tablety čehosi, gel  s příchutí višně a kosmicky vypadající tyčinku na závěr. Chemie funguje po prvních 17 km kde je první pitná očberstvovačka se cítím plný síly a po doplnění tekutin hned jedu dál. Jo ještě potkávám skupinu Luboš. Tváří se spokojeně. Prohazujeme pár slov a už jsem zase ve stopě.

Trasa mezi první a druhou občerstvovačkou poněkud zdrsněla. Už se jede víc terénem některé úseky bych nejel ani kdyby okolo mě nebylo tolik lidí na kole. Kde tu vzali a kam všichni jedou? A že je všechny předjedu. To už začala fungovat ta chemie……… Ne dělám si srandu. Ale jede se mi stále dobře a sil mám dost. Cítím už lýtka a trochu i hýžďový sval vlevo. Pořád skoro stojím a je to znát. Antelopka jede dobře, drnčí mi blatník – zatím to není problém, není bláto – jen občas mi ve sjezdu spadne řetěz na nejmenší převodník. To není nic nového, to mi dělalo vždycky. Někdy se špatně přehodí zase rychlost vzadu což se snažím eliminovat minimálním počtem řazení. Terén je občas vystřídán úseky s asfaltem. To je rajská hudba pro mě.  Řadím na velký tác a přidávám. Všechny pískuju i když jen na krátko než zase přijde terén nebo občerstvení.

Na občerstvení opět dopuju. (Chlístov) Pilulku, jonák a tentokrát i gelík. Taky beru banán a lehce vodu a pivo. Paráda! Únava už znát je a čeká mě nejtěžší úsek. Od kluků žádné zprávy. Tak jedem!

Do Nemilkova je to samý těžký terén. Nic moc. Pak následují pověstné brody. Letos se prý jedou v opačném gardu. Je teplo a někteří se tam vrhají doslova po hlavě. Já totálně srabsky sesedám a oba brody jdu. Krásně se mi při tom zchladila lýtka.  Následující úsek do Brtí kde je poslední občestvovačka už není celý tak technicky náročný, ale jsou tu pasáže kde slečny a já jdeme. Nevím proč, ale nějak jsem si vzal do hlavy, že to poslední občerstvení je na 60. Km. Mate mě sice údaj na mém tachometru, který ukazuje skoro o 10 km míň, ale v tom terénu se to všelijak protáčí a tak …..

Bylo to dobře. Brtí je asi na 50. kilometru. Zase tolik to nevadí. Do Klatov je už jen z kopce. A, tady je ta panelová cesta co mě minule tak štvala. V jednom z posledních výšvihů (kratších kopců) mne zdraví nějaký vazbič. Ano, je to Petr Kubeš. Nedopoval a teď to má. Trápí se prý od 25. Km s křečemi v lýtkách. Nečekám a pískuju. Kde jen jsou ty Klatovy? Asfalt, asfalt – známka blížící se civilizace! Letím jako blesk. Mírné kopečky ani nevnímám. Cyklisti okolo mě jako by stáli. Až jeden mi to nandal. No jsem jen turista. Už vjíždíme do města. Brzdí mě nějaká děva a její dva kumpáni. Jedou o něco pomaleji než bych to dal já, ale předjíždět se mi nechce a tak se nikam necpu. Až asi 500 metrů před cílem je způsobem „nekompromisní písek“ beru. Poslední zákruta a už je tu cíl. Moje časomíra se zastavuje na 5:18. držme se však oficiálního času.

Je to tam , je to tam! Dojel jsem bez pádu a v pořádku. Hurá. Davy okolo bohužel nejásají. Ani se nedivím už dvě a půl hodiny se dívají na dorazivší do cíle. Hledám Kubu. Nikde není a tak se vrhám do fronty na vrácení chipu. Dostávám onen slibovaný suvenýr – čepici a pak poukázky na pivo a guláš. Gulášem pohrdám a dávám si pivo a onu zázračnou tyčinku na regeneraci. Za 15 minut bych to mohl jet znova. Je to fantastické. Konečně jsem se dovolal Jakuba. Měl chudák smůlu. Na 37. kilometru si urval přehazovačku. No taky zkušenost, že i na techniku se musí dát bacha.

Vláďa dojíždí do cíle v pořádku i s kolem. Vypráví svoje zážitky. Jeden pád a jedno obejmutí stromu. Taky zažil průtrž mračen, což se mě nepoštěstilo. Skupina Luboš v nedohlednu a tak po krátkém odpočinku opět nasedáme na kola tentokrát směr penzion. Ještě volá Luboš, že taky dojeli v pohodě.

No tak to dopadlo docela dobře ( i když to je úhel pohledu, že Kubo?) Jsme králové. Nosíme všude tu suvenýrovou čepici a máme fajn pocit z dokonaného díla. (neplatí asi pro Kubu).

Jak to vlastně bylo s Kubou? No on má taky rozbitý mobil, takže musel chytit nějakého dobrovolníka, který mu ho půjčil. Zavolal na číslo dispečinku, kde dostal instrukce kam má jít, aby ho naložili na dodávku a odvezli. Odvoz se konal do hodiny a byl přímo až před práh penzionu. (zde opět vyzdvihuji organizátory)Tam se pán a paní domácí ujali Kuby naprosto skvěle. Hráli například člověče nezlob se, což bylo jistě pro Kubu zadostiučiněním, zvláště pak když vyhrál.

Jinak sobotní večer se konal ve znamení opékání buřtů a vyprávěním zážitků z tratě. Do postelí jsme lezli skoro po čtyřech, protože s začala projevovat přeci jen vyčerpanost.

V neděli jsme se při cestě stavili na hradě Švihov a pak už jen frčeli dom. Prostě paráda. Příště snad pojedu znova. Tentokrát z vyšším cílem. Ne dojet, ale dojet pod 5 hodin. Tak uvidíme ……