Ukazatelé nás celkem dobře přivádějí ke kancelářím lodních společností v přístavu. Jdeme do kanceláře Toremar, kde sedí u počítače pěkná blondýna. Protože Elba je dosti navštěvována sousedy z Německa, zkouší Lenka němčinu. Nechytá se. Takže přednášíme naše zjevné přání v angličtině. Zde je to bez problémů. Tak samou radostí zkouším i italštinu a kupodivu mi rozuměla. V 18:10 je nejbližší volný trajekt. Rychlý – místo 60 minut jede 40. Je po sezóně, jede za stejnou cenu. Ještě se ubezpečuji, zda mohu nechat kola na střeše auta a jedem k molu. Zde jsme asi třetí, tak se zařadíme a krátíme si dlouhou chvíli řízky, krmením racků a pozorováním ostrova v mlze

18:10 Trajekt

19:00 vyjedeme z lodi, když tu Lenka zjistila, že nemá brýle, tak utíká zpět. Za chvíli se vrací. Bez nich, nicméně je nachází v pouzdru na mobil…Bereme znovu popis cesty k apartmánu a vyrážíme z Porto Ferraia. Jak popis, tak i značení silnic je zde dobré, takže i když se pomalu stmívá, cestu bez problému nacházíme. Jen Lence se to zdá pořád do kopce, že tady tedy na kole jezdit nebude. Marně ji přesvědčuji a že to je chvíli i kopce

19:30 Maria Dell Grazie.

Míjíme odbočku k apartmánu. Prudce dolu doprava kamenitá cesta. Ještě jednou se přesvědčuji, zda mne neklame zrak, pak couváme a sjíždíme dolů. Našli jsme to. Přichází domácí, ulazje ubytování gril, zahradu, kam dát kola. Vše je prý naše. Fajn. Jsme utahaní, ještě se ptám kudy cestička na pláž a jdeme vybalit a spát. Radim ještě přemýšlí, zda ta kola vůbec vytahovat z auta a dávat dohromady. 52798 z HK

Pro putování po Elbě jsme vybaveni cykloturistickou mapou od KOMPASSu a průvodcem od MERIANu. Obojí svůj účel celkem dobře splnilo.

neděle 07.09.03

Ráno se budím po 7 hodině. Je krásně, slunce, teplo, tak beru boty a jdu se podívat na pláž. Stopuji to, fakt 4 minuty. Fantazie. Vracím se, na zahradě natrhám čerstvé fíky, když je to naše. On to tady asi žádný nejí, na zemi jich je jako u nás padaných švestek. Zbytek se už také vzbudil, tak vaříme čaj. První negativní poznatek – voda se zde nedá pít. Teď to přetrpíme a nadále vaříme pouze z balených vod, nebo z Napoleonva pramenu, či pramenu na Monte Perone. Po snídani vyráží na průzkum Jana a přináší na ochutnání opuncie. Taky jich tu je plno. Jen bacha na trny. Po snídani Radime a naše dražší poloviny odvádím, jako zkušený vůdce k moři a relaxujeme, relaxujeme, relaxujeme….

Odpoledne nás to s Radimem už moc nebaví, bereme kola vyrážíme na průzkum. Musíme nalézt zkratku na silnici 18 km do Porto Azura na průzkum – nalezena zkratka na hl, silnici. Protože každá den zdolávat Capolliveri se nám zdá, hlavně Lence s Janou hrozivé. Takže bereme mapu a vyrážíme

• Prvních 250 m stoupání na silnici. Máme spor, zda to je jen přes 30stupňů. Či limituje k 45. Asi okolo 35 bude pravdou.
• Následuje sjezd po asfaltové silnici, asi 800 a dostanem se na úroveň moře.
• Přejdem lávku přes potok a pak asi 1,5 km ostrého stoupání na nejlehčí převod nad křižovatku pod Capoliveri
• Potom můžeme delším sjezdem po státní silnici na křižovatku k P. Azzuro, nebo po polních, ale cestách směrem k silnici. Vybíráme polní cestu a někam jedeme.

Přes pole se dostáváme na silnici, kde je stánek se zeleninou a vínem. Dáváme se do řeči s prodavačem, ptáme se kde to vlastně jsme a najdeme to i na mapě.Radí nám cestu nazpět kolem kampu Europa. Děkujeme a vyrážíme ještě směrem na Porto Azzuro. Městěčko nás celkem uchválilo, že si říkáme, ani ho moc prohlížet nebudeme, necháme to na zítra s Janou a Lenkou, ať si to vychutnáme společně. Takže se vracíme a vychutnáváme asi 2km dlouhý, snad jediný rovinný úsek silnice na Elbě mezi Porto Azzuro a odbočkou na pláž Lido di Capolliveri. To jsme zjistili později. Za kempem to je zase trochu do kopce, ale jinudy se stejně nedá. Na nejlehčí převod se to dá. Tak asi 20km a jsme doma. Večer razíme do Capoliveri. Pěšky asi 30 minut.

Pondělí 08.09.03

Ráno po snídaní bereme plavky, šnorchl, dalekohled a naším prvním cílem je Porto Azzuro. Předtím provádíme psychickou přípravu manželek na zdolání naši zkratky. Zabírá to, že mají v paměti cestu přes Capolliveri. A my jim nabízíme kratší cestu. Takže cestu zdoláváme nakoukmeme na pláž Lido di Capoliveri (písčitou) a po silnici jsme za chvilku v Potru Azzuru. Prohlédneme město a strmými uličkami šlapem vzhůru na španělskou pevnost Forte di Longone nad městem. V pevnosti je od r. 1858 vězení, tak se ani nesnažíme dostat dovnitř. Ostraha u brány reaguje ihned, pokud někdo udělá jen krok na asi 20 dlouhou přístupovou cestu k bráně. Kolem pevnosti je ale vyhlídkový okruh, tak zamykáme kola a jedem na vyhlídky. Po prohlídce jedeme na náměstí v Portu Azzuru a dáváme, jak jinak pizzu, víno, vodu. Po občerstvení pokračujeme asi 3 km za město na pláž Barbarossa. Nakonec baka vidět z pevnosti. Zde trávíme zbytek odpoledne koupáním a pozorováním okolí, které je tady nádherné. Za námi hory, nad námnu  se zmrzlinou. Ještě nakoupíme na test nějaké víno a nezbytné cantucie - vynikající toskánské sušenky. A hurá domů. celkem jsme ujeli asi 25 km.

         

Úterý 09.09.04

Ráno se probouzím do ocelově šedé oblohy.  Naštvaně si vzpomínám na předpovědi počasí, které to avizovaly na celý týden, Stačím natrhat pár fíků ke snídani a už leje. Pomalu se probouzí i ostatní a tak si zlepšujeme náladu dlouhou a  bohatou snídaní. Okolo 10 hodiny přestává pršet a padá rozhodnutí vzít auto a vyrazit na okružní cestu za poznáním. nasedáme tedy do auta a vyrážíme směrem na západ. První zastávku děláme před Laconou. Stojí tu u vyhlídky pár aut, tak tak zastavujeme a jdeme se z útesů podívat na moře. Po nezbytném focení pokračujeme do Mariny di Campo. zaparkujeme na náměstí a jdeme na zmrzlinu. Pláž je liduprázdná a tak pokračujeme uličkami nad město, nakonec máme celý záliv jako na dlani. A začínají se na obloze protrhávat mraky, takže je hned veseleji. Po zavržení myšlenky na oběd pokračujeme dále do hor do S.  Illaria. jsme tu kolem poledního, takže atmosféra ospalého městečka je ještě znásobena. Prohlížíme kostel, nedá mi to a za pár Eur si zapaluji svíčku. Třeba abych se sem ještě vrátil. Na náměstí má být kašna s pitnou vodou. V průvodci ji doporučují. Pro jistotu se ale ptám zda voda je opravdu pitná. Tak plníme láhev po Mattoni. Ta už není. jediné co mne zde mrzí - žádný výhled na záliv. Vyrážíme tedy dále na Monte Perone. Cestou míjíme několik parkovišť s upravenými vyhlídkami na ostrov a zastavujeme strážní věže Torre di S. Giovany. Stojí to za to. Modrá obloha, zelené moře... Vydržel bych se dívat a fotit celý den.  Asi po půlhodině pokračujeme ve šplhání po úzké silnici dále. Míjíme pramen s vodou. Stojí u něj  asi 2 auta a čepují celou basu plastových láhví. Zastavujeme a zdravíme. Ochotně nás pouští dopředu ochutnat a naplnit naše dvě láhve. Na závěr si upřesňujeme, kde najdeme Napoleonův pramen a jedem ho na konci Poggia objevit. Ochutnáme císařovu léčivou vodu, sjedeme do Marciany Mariny a po severním pobřeží sjíždíme do Porto Ferraia. Začíná se stmívat a pršet. Takže návštěva   hlavního města ostrova se redukuje na pizzu na přístavní promenádě a za deště se vracíme domů. Nevadí, však sem budeme muset ještě minimálně pro lístky na trajekt

Středa 10.09.04

Ráno jsme se probudili do nádherného počasí a toto nás již v podstatě po zbytek pobytu neopustilo. Po snídani jsme vyrazili na okruh poloostrovem Calamita. Po příjemné pobřežní silnici na pláž Inammorata s ostrůvky Geminy. Hodinu povalování na pláži stačilo a vyrážíme podél pobřeží dále. Asfaltová silnice zde končí. Mám to ale nevadí, stejně jsme z ní sjeli na jakousi v mapě značenou cestu blíže pobřeží. Cesta se postupně mění v cestičku za které jsou nádherné výhledy na pobřeží, a jižní část ostrova včetně nejvyšší hory Monte Calamta. Dále pokračujeme úzkou pěšinou mezi křovinatou vegetací. Občasné škrábnutí moc nevadí, ani Lenčin pád do měkkého křoví. Po chvíli se cesta opět rozšířila, pokračujeme nad starým, opuštěným lomem s jakýmsi přístavem. Také opuštěným. Troch nás zarazilo, že najednou cesta končí zátarasem z ostnatého drátu. Pokládáme kola a pokračujeme pěším průzkume okolí. Nakonec je rozhodnuto. Překonáváme zátaras, vjíždíme do lomu a stoupáme kamenitou cestou k silnici, kterou tušíme nad námi. Míjíme krásnu pláž asi 80 m pod námi, ale představa nabírání ztracené výšky po vykoupání nás nechává i v tom horku chladnými a pokračujeme dál. A jsme na okružní silnici po poloostrově. Tedy silnici, je to zpevněná cesta, ale celkem rovná a příjemná pro cyklistiku. Pokračování  po ní  podél Pobřeží racků je příjemnou projížďkou s mírným stoupáním  až ke středisku Fattoria delle Ripalte, kde si dáváme menší občerstvení u trošku zfetované číšnice.

Dále odbočujeme z cesty a dáváme si trošku stoupání pod vrchol Monre Calamity - 411 nadmořské výšky. Tedy trošku je to přeci jenom převýšení od hladiny moře je.  Až na vrchol ne, je tam vysílač a vrch je oplocený. Cestou míjíme plácek odkud je výhled na Porto Ferraio i Porto Azzuro. Po nezbytném focení míjíme vysílač nad námi a následuje sjezd do Capoliveri. Upřímně řečeno, po asfaltové silnici by to bylo příjemnější. Lenka s Janou už toho začínají mít dost ztrácejí žertovnou náladu. Jana spíš už nemluví vůbec.  Sjíždíme do  Capoliveri na náměstí a nezbytnou  zmrzlinou se ji snažíme zpříjemnit pohled na svět.   Ještě návštěva vinotéky, vybrat dobré víno na večer a hurá velice odpočinkový sjezd domů. Takže asi 25 km se nezdá moc ale i když v průměru to byla rovina, ale co jsme si po kamenité cestě vyjeli a vytlačili, to jsme si po stejně kamenité cstě sjeli. No s terií o v průměru rovinaté cestě jsem úspěch neměl.

Čtvrtek 11.09.04

Ráno vstávám jako myška a vyrážím do Capoliveri na trh pro pečivo a broskve, ať nejíme jen ty fíky. Na západě je poprvé jasně vidět pobřeží Korsiky a legendární Monte Christo. Se vzpomínkou na námořníka z Marse se vracím. Po snídani jedem na trh všichni, ale autem. No autem se mi moc nechtělo, ale byl jsem přehlasován. Ještě že tak - na kole bychom ty nákupy neodvezly. Jana s Lenkou mají oproti včerejšku lepší náladu. Zbytek dne trávíme na naší pláži. V podvečer však s Radimem bereme kola a vyrážíme na průzkum do pohoří nad Porto Azzurem. Na zásadu, že se nevracíme jsme porušili, když jsme vjeli do lomu. Vrátili jsme se jenom kousek a odbočili po snad cyklostezce nad lomem. Stezka se po chvíli změnila v úzkou pěšinku křovím, kde byl problém i tlačit kolo. Zde ale zásadu nevracet se dodržujeme. Podle mapy nás někam to snad dovést musí. Nicméně si říkáme, že sem už nepojedeme. Nicméně jsme byli odměněni krásnými výhledy, především na pobřeží a noře ba severní a jižní části ostrova. Vyjeli jsme ve vinicích nad Porto Azzurem. Poslední metry sjezdu po kamenité cestě a zjistil jsem, že jsem prorazil duši. Týmovou spoluprací jsme zalepili  a jedeme dál. Radim zastavuje,že ochutná víno, kterého je okolo plno. Je si utrhl, už na něj hrozí nějaký domorodec. Asi na to tady nejsou zvyklí. Tak mu zamává a radši sjíždíme na silnici a jedem domů. Je po 19 hodině a začíná se fest stmívat. Krátce před 20:00 se vracíme. Je pro nás připravena večeře a rozedraní radostně sdělujeme manželkám, že tam je nepotáhneme

Pátek 12.09.04

U snídaně jsme se zase přežrali, že se nám ani nikam nechtělo. Nicméně po 10: 00 vyrážíme tradičním směrem na Porto Azzuro . Našim prvním cílem je Laghetto di Terranera - sladkovodní jezírko kousek za pláží Reale. Zkušeně projedem Porto Azzurem a asi po 3 km přijíždíme na pláž. Ptáme se plavčíka na cestu a pokračujeme nad mořem  cestou, která postupně přechází přechází v pěšinu mizící v křoví. když se prodereme křovím - jet se nadá vidíme, že pěšina pokračuje - široká asi 50cm, vpravo skála, vlevo asi 10m sráz na pobřeží. Naštěstí asi jen 3, 4 m, pak se zase rozšiřuje na bezpečnou šířku. Jdu napřed, předáváme si kola a scházíme na pláž. Pláž je černá, kamenitá, na jedné straně modré moře a asi 15 od páže zelená sladkovodní laguna. Za plotem s dírami. K vodě se dostaneme, nesmí se v ní ale  koupat. Škoda. V průvodci píší o léčivých účincích této vody, Po druhé hodině se rozhodujeme zvednou a vyjíždíme dále do vnitrozemí do Rio nell Elba. Na silnici se vracíme stejnou pěšinou. Zkušeně byla odmítnuta má pomoc s koly. Jana jede přede mnou, najednou koukám škobrtla a kolo jí letí dolů. V poslední chvíli ho chytla a stojí přilepená na skále, kolo visí dolů ze srázu. Radim je naštěstí před ní, rychle se vrací a pomáhá zachraňovat. Naštěstí vše dobře dopadlo a za chvíli jsme na silnici. No Jana se pak svěřuje, že kdyby v brašně kola neměla foťák, tak prvně by jej nedržela.... Asi po 40 minutách standardního stoupání zdoláváme 10km  přijíždíme do Ria - 165 m. nad mořem. Prohlížíme městečko, tradičně kostel a zapadáme do resturace na náměstí na kafe a pivo. Jsme tu brzo, pizza ještě není. Potkáváme tu kolegu z Čech - bydlí v Laconě, půjčil si kolo a ověšen foťáky vyrazil také na výlet. Pokračujeme ještě asi 3 km sjezdem k moři  do Rio Marina. Sotva jsme sjeli městěčka dolů, Radim zjistil, že v hospodě nechal ruksak. Tak si to zase svišně vystoupal nahoru. V Rio Marina jsem se bavili  pozorováním, jak se vytahuje v přístavu člun z moře. Pro nás suchozemce zajímavá podívaná. S Radimem jsme objevili na útesech italskou (nebo německou, či českou) mořskou vílu. Máme dalekohled a tak jako správní úchyláci děláme že pozorujeme pobřeží. osvěžující podívaná... Jinak je krásně vidět italská pevnina.  Ženy se koupat nechtějí a tak se vracíme. Zase 3 km stoupání na křižovatku pod Rio nell Elba a pak již krásný sjezd do Porto Azzura, kde musí být zastávka s občerstvením. Na náměstí zamykáme kola a vyrážíme zas na procházku městečkem.  Porto Azzuro nám zkrátka  přirostlo k srdci. Je opravdu kouzelné. Posedět si na náměstíčku před přístavem je opravdu relax.  Chceme vyrazit domů,  jo jenže zjišťuji, že nemám klíče od kol.   Jsem nazván několika neslušnými jmény a mluví se něco o blbosti.  Klíče ale  pak nacházím spadené a zapomenuté pod koly. Takže se vracíme a plni elánu se rozhodujeme nejet naší zkratkou, ale po silnici přes Capoliveri. Jana před námi zaregistrovala nějakého cyklistu. Vjela do ní nová energie a makala za ním. nakonec ho předjíždí, ale když zjišťuje, že se jedná o staršího pána, ztrácí o něj zájem a čeká na nás. Vjíždíme vítězně do Capoliveri. Odtud je to již jen z kopce. Ještě nezbytná návštěva  vinotéky, doplnění zásob a  vyrážíme domů. Celkem asi 45 km.

Sobota 13.9.04

Dnes je před námi vrchol dovolené na Elbě. Plánujeme zdolat nejvyšší horu ostrova - Monte Capanne. Tedy zdolat - vyjedem tam lanovkou. Ráno tedy po 10:00 vyrážíme autem Marciana Alta k dolní stanici lanovky. Cestou zkušeně zastavujeme u pramenu pod Monte Perone a tankujeme pramenitou vodu skoro do všech prázdných láhví, co jsme měli. V 11:30 kupujeme lístky na lanovku. Zpáteční. Prosazoval jsem návrat dolů pěšky, ale byl jsem přehlasován. Těžce jsem to nesl. Nastupujem do lanovky. Tedy lanovky - ke to takový pater noster s asi 1,5 m vysokými kulatými koši pro dvě standardní osoby  do kterých je nutno na stanici naskočit a na druhé stanici z  nich vyskočit. Na vrcholu to byla špica. Nedá se popsat, snad fotky řeknou více. Poslední lanovkou před obědem jedem dolů. Nastupijem do auta, zastavujem se u Napoleonova pramene plníme zbylé láhve, které jsme zkušeně pro tento případ nechali, vodou. Sjíždíme k pobřeží a další zastávkou bude prý jedna z nejhezčích pláží na ostrově - Biodola. Opravdu krásná bílá písečná pláž. Taky je tu dost plno, ale místa je dost. Horší to je s parkováním - asi 1 km od moře. Po páté hodině balíme a pokračujeme v cestě směr Porto Ferraio. Kousek před ním zahýbáme na odbočku k Ville San Martino - Napoleonově venkovskému sídlu. Malinká vilka s pár místnostmi dobově zařízenými. A krásným výhledem z císařovy pracovny na záliv Porto Ferraia. Kolem rostou mandarinkovníky. Tak jednu mandarinku chutnáme. No má ai hodně vitamínu C -  je kyselejší než citron. Na parkovišti obejdeme stánky se suvenýry, koupím si kalendář na rok 2004 a jedeme domů.  Stavujeme se na družstevní farmě Sapere - prodej vína, oleje... Před farmou stojí autobus, je to tu hezké ale dost komerční. Nic nekupujem a odjíždíme. Večer máme v plánu grilování

Dnes je relax na pláži u chaty. Navečer s Radimem vyrážíme protáhnou těla na okruh a pro víno. Večer jdeme do Capoliveri. Oprtí návštěvě minulou neděli je tu viditelně méně lidí, zavřené některé obchody a docela chladno. Rozhodně ne na tričko s krátkým rukávem.

Radim zůstává s Janou doma a tak s Lenkou vyrážíme sami. Jedeme směrem na Laconu. Pokouším se podle mapy nalézt zkratku po pobřeží. Pokus nevychází. Po té co po strmých prašných a kamenitých cestách míjíme pár skládek, rádi odbočujem směrem, kde má být silnice a po chvíli pokračujeme již po ní. Zastavujeme se na vyhlídce, kde jsme byli v úterý. Dnes je prozářená sluncem. Za chvíli jsme v Laconě. Kromě kempu a obchodu a moře tu opravdu nic k vidění není. Tak řešíme problém kam dále. A zde, mohu to říci dopředu,  se dopouštím krdinální chyby a místo toulání po poloostrově volím cestu do Porto Ferraia. Je vedro a cesta stále do kopce. Zkrátka musíme překonat hřeben mezi jižní a severní částí ostrova. Lenka toho má dost a slézá z kola. Nakonec jsme za vrcholem a sjíždíme do přístavu. Cestou zastavujeme na vyhlídce nad městečkem. Dávají se s námi do řeči nějací němci. Evidentně manželku litují: Das ist urlaub? No jo, mám to na talíři. Je fakt, že ten přejezd byl nepříjemný. V Porto Ferraiu si prohlídneme keramický trh a jdeme na pizzu. Našli jsme pěknou pizzeriu na schodech Cosima Medici vedoucích k pevnosti. Pevnost si necháváme až tu budem s Radime  a  Janou. Takže se vracíme a zastavujeme se ve Villa Romana delle Grotte - rozsáhlejší vykopávky zbytků římské vily. Pokračujeme dále na Capoliveri, po silnici která se nám při příjezdu v sobotu zdála strašná. Nyní ji hodnotíme jako spíš příjemnější. No a před 16:00 ležíme na naší pláži, V nohách máme asi 40km.

Ráno trhám na zahradě poslední fíky. Dnes jedeme všichni na odpočinkový výlet do Porto Ferraia. Musíme koupit lístky na trajekt. Navštěvujeme rozvaliny římské vily, tentokrát v dopoledním slunci. Vjíždíme do přístavu, a kupujeme lístky. Kola zamykáme jako včera na náměstí ve starém městě a jdeme navštívit pevnost Forte Stella a Napoleonovu rezidenci Villu dei Mulini. Bohužel rezidenci jsme si prohlédli jen z vrchu z pevnosti. Jak jsme později zjistili, byla zavřená. Sezóna skončila. Spravujeme chuť zmrzlinou ve městě. Je tu mnohem živěji než v Portu Azzuru, starobyleji , ale přeci to není ono. Porto Azzuro je pro nás nuber one. Vyrážíme vyzkoušet nějakou pláž. Trochu jsme se poptali a Jana našla správnou cestu. nevýhodu měla že jsme museli zdolat asi 100 schodů s kolem v rue k moři. Jiná cesta tam nevedla. Bílé oblázky, průzračná voda, vlny. To je pláž na Capo Bianco. Co dodat. Jen ty schody, co nás zase čekají nahoru. Po 16 hodině to přišlo - bereme kola do rukou a zdoláváme schody nahoru na silnici. Tam padá rozhodnutí, že se pojedem podívat na ještě asi 10 km vzdálený Capo d'Enfola. Lence se po včerejšku moc nechce, ale jede. Mlčky. Silnice vede nad mořem, a opět tu jsou zastávky s nádhernými výhledy. Janě se cestou   začíná třepit lanko od zadní brzdy. Doporučujeme ji brzdit lehce a ne moc vzadu. Dlouhým sjezdem sjíždíme k pláži u Capo d'Enfola, nad kterou se již pomalu sklání slunce.Vychutnáváme si pohled na třpytivou zátoku. Tedy já s Radimem. Lenka a Jana mají v hlavě stoupání, které nás čeká cestou nazpět. Do vody se již žádnému nechce a tak vyrážíme nazpět do Porto Ferraia. Tam jsme dopoledne viděli obchod s koly. Po včerejšku odpočatá Jana s Radimem míří do města pro lanko, Já a Lenkou se vracíme již rovnou domů. Celkem asi 45 km

Dnes ráno již nebyly fíky. Snídáme  a poměrně brzo ráno vyrážíme. Máme v plánu z Mariny di Campo  projet se po západním pobřeží a hlavně se vykoupat na pláži Fetovia. No a asi 25 km do Mariny a dalších 25 zpět se nám zdá zbytečné šlapat na kole. Tak tedy autem s koly na střeše směr Marina di Campo.   Zaparkovat na náměstí dnes nejde, konají se tu, jako ostatně každou středu trhy. Zaparkujeme a jdem se podívat nejdřív na trh. Stejné jako v Capoliveri, nicméně Jana to ti zkoumá velice pečlivě. Nakoupily jsme nějaké suvenýry - osušky a utěrky s mapou Elby, Jana sukni a za hodinku sundáváme kola a směr západ. Cesta po silnici nebyla špatná, mírné stoupání , mírné sjezdy, výhled na moře. Projedeme Cavilim., Secchetem  za slabou hodinku příjemné jízdy se otvírá nádherný pohled na záliv Fetovia s krásnou písčitou pláží.  Sjíždíme dolů zamykáme kola, jdeme do plaveckého a hurá do vody. Koupání je tu pěkné, bílý písek, křišťáloví voda, skály.  No mě to nedá a vymýšlím trasu na nějaký výšlap po okolí. Žádný se k moji iniciativě nepřidal, tak že nakonec vyrážím sám. Vítězí varianta cesty do hor a přejet do San Piera in Campo. Na mapě jsou značeny cesty pro MBT, tak se tam snad dostanu.  Po pobřeží se vracím zpět do Seccheta, kde by měla být odbočka, Jsem tam za chvilku. Uprostřed městečka je odbočka vpravo. Měla by ro být ona, silnice vedoucí k farmě v horách. Tam bych se měl dostat už na horské trasy.   Cesta je tedy tak prudká, že se raději ptám, abych se náhodou tam zbytečně netrmácel. Nějaký číšník mne ubezpečil, že je to v pořádku. Ptám se ještě na možnost přejezdu do San Piera. Jo prý jo, ale spíš to jsou prý chodníčky. na mounain biky se ale tam nechá prý jet. Já sice mám crosse, ale vyrážím. nastavuji se nejlehčí převod a na druhý pokus se mi daří do toho krpálu rozjet. Po necelém kilometru se začínám proklínat, že jsem nechal flašku s pitím na pláži. Jazyk se mi lepí na patro, ale pokračuji. Už to není tak strmé, zastavuji u kapličky a přemýšlím zda jet dál. Nechce se mi, ale jedu. Přijíždím k farmě a hledám, kde odbočit. Na mapě tu je značená odbočka. Asi 2x to projíždím, nikdo ti není, abych se zeptal. Nakonec vidím ze zřena šipku a na ní MBT. To bude ono. Vjíždím na polní cestu. Že je do kopce , na to jsem už zvyklý. Horší je, že za chvíli začíná být samý kámen a hodně do kopce. Takže to vzdávám a slézám z kola. Ale pokračuji. vesta vede spálenými vinicemi a stále nahoru. Asi po 30 minutách, když vidím spálené auto  začínám mít pochybnosti. Naštěstí přede mnou je vidět nějaká domorodec, jak něco dělá na vinici. Dostal se skoro až sem autem... Po chvíli jsem u něho a tak se ptám na cestu. Kroutí hlavou, ne tudy jdu špatně. Posílá mne kousek zpět k tomu svému autu a pak traverzem na vedlejší hřeben. Jo cestička je trochu vidět. Děkuji a ptám se jak je to ještě daleko. Asi prý 2 hodiny pěšky. Tak mu ještě zamávám a krokem sjíždím dolů na odbočku. Pokračuji úzkou pěšinou, chvíli se nechá i jet. naštěstí nacházím značení, takže alespoň vím, že jdu, či jedu správným směrem. Chvilku se prodírám křovím, chvilku se nechá i jet. Občas se mihne ještěrka přes cestu.    Orvaný, poškrábaný, špinavý od spáleného křoví.  Každou chvilku zastavuji a rozhlížím se., protože ty výhledy stojí za to. Dostávám se na   "náhorní planinu", výška asi 250 - 300m.  Výhledem na moře, na hory. Krása. A hlavně se zde  už nechá jet. U potoka, či nějaké mokřiny, přes kterou  přecházím vidím stopy pneumatik. Takže nejsem blázen jen já.   Myslím si že už to mám za sebou. ne tak docela.  A za chvíli začíná cesta klesat. Prudce a  kamenitě. Takže ani sjezd není pohodový a občas raději jdu pěšky. Jsem tu sám, nikde nikdo, tak raději dávám bacha.  Za chvilku je už San Piero vidět pode mnou začínám se těšit, že si dám něco k pití. Nakonec dorážím do městečka, i když to trvalo déle, než jsem si nahoře myslel. projíždím městem a kromě nějaké hospody hledám hřbitov a kostelík u něj, nažto to jsou pamětihodnosti, které se naedají nevidět. Jak píše průvodce. nakonec nacházím vše. A měli pravdu. Bohužel, nemám už film, na hřbitově jsem nefotil. Mrzí mne ti ještě teď.  Na piazza u kostela si dávám pivo. Vypil jsem ho, než jsem došel ke dveřím a tak se vracím pro druhé. Potkávám tu skupinu Němců, tak jednoho prosím aby mne vyfotil. Aby byl důkaz, že jsem tu byl. Dopíjím druhé pivo a uvědomuji si, že jsme v Marimě autem a řídím já. Pak se ale uklidňuji - stejně autem pojeden až za 2 hodiny a on by mohl vlastně nazpět řídit kdokoliv z nás. Stejně všechny doklady máme nechané v apartmánu. Takže s těmito myšlenkami sjíždím dolů k pobřeží a za zbytkem skupiny na pláži ve Fetovii. Po 3 hodinách špinavý a poškrábán se převlíkám do plavek a vrhám se do moře. Paráda. Všichni spokojeni v podvečer odjíždíme nazpět do Mariny, kde doplňujem zásoby vína,  nakupujem nějaké dárky domů (víno) a vracíme se směr Capoliveri.

Ráno před 9 hodinou s Radime vyrážíme na dlouho plánovaný výlet na hřebeny Porto Azzurem. Jedeme nám již známou cestou - Porto Azzuro, Rio Elba a za ním sjíždíme po odbočce Santurario di Santa Catarina. Kaplicka u bývalé poustevny. prohlížíme si ji , bohužel, jako u nás - zavřeno. Posíláme manželkám SMS o dosažených cílech a pokračujeme po serpentinkami k úpatí Monte Strega.   Pod námi vidíme se šplhat autobus s nápisem Budweiser. Potěšil nás dech domova. Přijíždíme na parkoviště po Monte Strega. Zde má jít cesta pro MBT na hřeben. Na mapě je značená krátká, kolmo na vrstevnice. Cestu vidíme, Je téměř podle mapy. Jen krátká není. Sbíráme odvahu a dojíždí nás autobus Budweiser. Česká výprava. Vystupují a mezinárodně nás zdraví - Hi. Odpovídáme a říkáme, že na nás můžou česky. Výprava  do Nisporta. Před pár hodinami přijeli. Tak jim zkušeně sdělujeme zážitky a dojmy. Odměnou nám jsou 2 plechovky vychlazeného Budvaru. Po tom stoupání chutnal skvěle. Tímto bych jim chtěl ještě jednou poděkovat. Loučíme se, ani se nopoušíme na kola nasednout a vydáváme se vzhůru na hřeben. Jet se tu opravdu nedá. Napříč cestou jsou zábrany proti splavování půdy.  Stoupání jsme si zpestřovali focením a pokusy, zda je lépe kolo tlačit před sebou, či nést na rameni. Neví, obojí má své nevýhody. na ramenu tlačí a přece něco váží, při tlačení se každé zastavení musí brzdit a na tu cestičku se vedle kola nemůžeme vejít. No nakonec jsme na vrcholu 427 m a těšíme se, že teď to bude již lepší. Posíláme SMS zprávu o dosažených cílech a kocháme se pohledy dolů. Takto strávíme asi půl hodiny a s lítostí se vydáváme dál. Hřebenovka kolem Monte Capnela. Pod námi je vidět hrad Volterario, který se z porte Ferraia zdál neskutečně vysoko. Chvíli jedeme, chvíli raději seskakujeme. Sjíždíme na silnici spojující Rio nell Elba a Porto Ferraio. Horské cesty jsme si užili a tak si  dáváme lahůdková sjezd po silnici k moři. Míjím hrad  Volterario nad námi  a sjíždíme Bagnaiu do Magazini. Zde má být vyhlášená farma, staré šlechtické sídlo, kde prý pěstují nejlepší víno na Elbě. Villa La Chiusa. Je tu. Silcice jde kolem brány. Zavřené, právě se od ní vracejí nějací němečtí turisté k autu. Otevřeno do 12:00, je 12:05. Radim ale přesto navrhuje se posívat dovnitř. S kolem to není problém. Projdeme bránou a jedem asi 0,5 km dlouhou cestou   mezi vinicemi k farmě. Před ní seskakujeme a dáváme kola do stojanu. nějaký domácí nás upozorňuje, že je zavřeno. Kýváme, že máme, jen si prohlédneme. OK. Obcházíme zámeček, když z nějaké vedlejší budovy se vynořuje sympatická paní a ptá se zda chceme koupit víno. Je nám hloupé říci , že ne, když nakonec bychom i něco vzali. Tak nás bere do sklepa (skladu) a zda červené, či bílé. Radim bílé, já červené. Když se ještě projevíme, že bychom chtěli ochutnat, otvírá láhev a dává košt. Bylo výborné, nakonec jsme si vzali každý po lahvi červeného a bílého. Loučíme se, ještě prosím o tašku, ať do nějak dovezeme domů. Takže vyjíždíme a nejkratší cestou na Capoliveri. Vino opatrujeme jako poklad. Nakonec před 14 hodinou přijíždíme, prošmejdíme lednici a vyrážíme na pláž za krásnějším zbytkem naší výpravy.

Poslední den, vyloženě odpočinková cyklistika. Vyrážíme na pláž  Naregno, která je naproti Portu Azzuru. Pod druhou pevností střežící záliv. Nasáváme poslední den dovolené a pozorujeme dalekohledem  vězně nalepené v oknech pevnosti Longtone nad Porto Azzurem. Vydržíme tady  celé odpoledne a těžkým srdcem se se  sklánějícím sluncem zvedáme a odjíždíme balit a chytat se na odjezd. na sobotu 8:30 máme trajekt, ale moc se mi do odjezdu nechce. Určitě bych se chtěl na ostrov ještě vrátit. I Lenka  souhlasí, že by sem jela ještě jednou. Prý ale bez kol........ No snad si to rozmyslí..............

| nahoru |

.:aktualizace: 24.1.2004 > adam